KROPÍKOVÁ RŮŽENA

800 poděbradských příběhů

*1921 – †2016

Rozená Šimonková, se narodila v Novém Dvoře v okrese Nymburk, její domovskou obcí jsou v dokladech uváděny Bobnice. Maminka Marie Šimonková pracovala v nymburských železničních dílnách a ve svých vzpomínkách ji rád zmiňoval spisovatel Bohumil Hrabal. Růženka, jak jí Poděbradští říkali, se po celý svůj profesní život věnovala práci v oblasti stravování. Své první kuchařské zkušenosti získávala již v letech 1935–1939 v poděbradském lázeňském restaurantu U Lva, kde byl restauratérem Václav Buřil. Poté přešla do Čáslavi a zde jako kuchařka pracovala do roku 1946 ve známém hotelu U bílého koně u hoteliéra Edmunda Michálka, později J. Tichého. Jejími dalšími pracovišti, kde mohla uplatnit své kuchařské schopnosti a zkušenosti byla od roku 1947 poděbradská dietní restaurace „Réva“ na Masarykově náměstí, v roce 1948 restaurace Bílý Kříž poděbradského léčebného lázeňského ústavu, dále poděbradská Nádražní restaurace, jejímž nájemcem byl tehdy Jaroslav Hájek, a od roku 1949 pod názvem Nádražní restaurace, která patřila nově národnímu podniku Středočeské nádražní restaurace. V ní pracovala řadu let se svým manželem Karlem, pozdějším poděbradským hoteliérem, který byl velice známou a populární osobností v oboru zdejšího pohostinství.
V roce 1950 se manželům Kropíkovým narodil syn Karel, který po základní škole a středoškolském studiu v Poděbradech vystudoval právnickou fakultu UK v Praze. Doktor Kropík se zabývá bibliofilií, knižním uměním a grafikou. Ve výčtu činností Růženky Kropíkové v oblasti stravování má své místo také její působení na Střední zemědělské škole v Poděbradech, kde ráda a nezištně vypomáhala a předávala své zkušenosti a to i v době, kdy již odešla do důchodu. Poděbraďáci však o Růžence Kropíkové ponejvíce věděli a oceňovali její práci a působení v 60. až 80. letech minulého století v oblíbeném Automatu Jitřenka, jídelně a cukrárně sídlící nedaleko Jiřího náměstí. Ti, kteří Růženku znali, vzpomínají na její úsměv, laskavost, pohodu, kterou setkání s ní přinášela, často ji bylo možno potkávat až do pozdního věku na procházkách v milovaných Poděbradech, ale také si připomenou i její energické jednání, aktivitu, snahu pomáhat, zájem o dění ve městě, na její smysl pro pořádek i její názorovou otevřenost. (JČ)