*1896 – †1973
Kryšpínové byli starý poděbradský měšťanský rod, který se zpočátku věnoval především klempířskému řemeslu v dílně a domě na Kostelním předměstí. Jeden z rozvětveného rodu Karel Kryšpín (1822–1895) se po studiích v Praze vrátil do rodných Poděbrad. Stal se písařem, později praktikantem lesního úřadu na poděbradském panství. Pomáhal při organizaci honů, čímž si získal přízeň samotného majitele panství barona Siny. Ten si ho nakonec vzal s sebou do Vídně, kde se vypracoval až na vrchního účetního všech panství, která Sinům patřila. A z Vídně pravidelně přispíval nemalými částkami do Poděbrad na chudinské a školské nadace. I proto v roce 1891 byl jmenován čestným měšťanem Poděbrad. Zemřel bezdětný ve Vídni a rodnému městu odkázal slušnou sumu peněz. Karlův bratranec Josef Kryšpín (1822–1899) byl klempíř a pro změnu celý život zase prožil v rodných Poděbradech. Od mládí byl činný v obecním zastupitelstvu, nejprve v letech 1870–1879 a v letech 1884–1897 byl dokonce i radním. Udělal mnoho pro povznesení místního školství. Byl mimo jiné i dlouholetým předsedou Občanské záložny, kde se postaral i o co nejlepší zhodnocení obecních financí. Ale když byl v roce 1897 starostou Hlaváčem navržen na čestného měšťana, jako jeho bratranec Karel, snad jako jediný nominant v historii nedostal potřebnou dvoutřetinovou většinu a čestný titul nezískal. Přesto i on odkázal celý majetek Poděbradům na dobročinné účely. Určitě nejznámějším z poděbradských Kryšpínů byl jejich příbuzný MUDr. Václav Kryšpín. Otec už od konce 19. století působil v Poděbradech jako městský lékař a v roce 1910 postavil výstavný dům poblíž kostela. Mladý Václav Kryšpín musel po studiích na nymburské reálce narukovat a léta první světové války prožil v drsných vysokohorských podmínkách na rumunské frontě v Karpatech. S těžkými omrzlinami putoval po válečných lazaretech. Na konci války se dostal do lazaretů v Nymburce a v Poděbradech. Hned po převratu 1918 začal studovat medicínu a lékařská studia dokončil v roce 1923. Šest let potom praktikoval jako sekundář na chirurgickém a porodnickém oddělení nemocnice v Havlíčkově Brodě. Po návratu do rodného města přijal místo v právě budované nemocnici za městem, z níž pro nedostatek peněz byly nakonec postaveny jen dva pavilóny. Přes všechny potíže, v primitivních a složitých podmínkách se mu ve třicátých letech minulého století podařilo nemocnici vybavit a držet ji na velmi dobré medicínské úrovni. Při operacích mu dlouho asistoval i jeho otec. Na svět přivedl nejméně 2000 nových poděbradských občánků. Porody tehdy vedl nejen v nemocnici, ale hojně i v domácnostech, rodil dokonce i v cikánském voze. Porodnictví byla jeho láska. Měl rád děti, rozuměl jim a dovedl si získat jejich důvěru. Když na konci roku 1942 bylo v Poděbradech vyzrazeno rozsáhlé odbojové hnutí a postupně pozatýkána většina účastníků, došlo 6. ledna 1943 i na dr. Václava Kryšpína a další dva poděbradské lékaře, MUDr. Ladislava Filipa a MUDr. Vojtěcha Sailera. Byli obviněni hlavně z toho, že poskytovali finanční i materiální podporu rodinám zatčených. Za to byli uvězněni v Malé pevnosti v Terezíně. Zde vybudovali známou vězeňskou nemocnici, o které v roce 1972 vydal knižní svědectví pod názvem Byli jsme tři lékaři MUDr. Vojtěch Sailer. Po dvou letech, k nimž byl MUDr. Kryšpín odsouzen a které strávil ještě i v dalších německých věznicích, se vrátil do Poděbrad. Za květnové revoluce v roce 1945 se okamžitě plně zapojil do zdravotnické činnosti jak v nemocnici, tak i v dalších lazaretech po městě, kde dostal na starost několik set raněných ruských i německých vojáků. V těžkých padesátých letech minulého století byl Václav Kryšpín zatčen podruhé, a to 8. prosince 1950 a odsouzen k třinácti letům vězení údajně za ošetření střelné rány, kterou neohlásil. U soudu se hájil tím, že neznámému raněnému napsal doporučení do nemocnice v Hradci Králové, jak si sám přál. V tom případě to měla ohlásit nemocnice. Jenže pacient tam nedorazil a Dr. Kryšpín se nemohl prokázat kopií doporučení. Soudní jednání bylo tajné, takže ani jeho manželka o něm nic nevěděla. Velmi neobvyklé bylo, že úřady zabavily majetek už deset dnů před zatčením a soudním přelíčením. Teprve později vyšla najevo skutečná příčina, způsobená lidskou závistí. Vlivný soused chtěl jejich dům získat pro svoji slečnu. V těch deseti dnech mezi zatčením a soudem si prý majetnicky prohlížel celý dům od sklepa až na půdu. Ale přišlo zklamání, protože Kryšpínovi byli jen spolumajiteli, takže nakonec o bydlení nepřišli. Po čtyřech letech se MUDr. Kryšpín vrátil na svobodu, ale bez lékařského diplomu a občanských práv, s podlomeným zdravím a už z dřívějška s těžce postiženými prsty od rentgenu. Snad právě proto si vysloužil místo rentgenolaboranta. Teprve v roce 1956 se mohl opět vrátit k lékařské praxi, nejprve jako sekundář do nemocnice v Městci Králové, později na zdravotním středisku v Poděbradech. V důchodu ještě pracoval jako závodní lékař v Mepolu v Libici. Ale to se už začaly projevovat jeho vážné zdravotní potíže. MUDr. Václav Kryšpín zemřel na rakovinu plic. V lékařské praxi pokračoval jediný syn také Václav (1939–2009), který byl uznávaným a oblíbeným chirurgem. Po otci zdědil nejen lásku k této profesi, ale i jeho nejlepší doktorské vlastnosti. Byl stejně obětavý a nezištně se opakovaně zapojil do práce v městském zastupitelstvu. (JH)