*1809 – †1888
Brzy po založení poděbradského muzea se dostala z jedné poděbradské pozůstalosti do jeho sbírek stará učebnice němčiny vydaná v roce 1840 pod sáhodlouhým německým názvem Theoretisch-praktische Sprachlehre, Hilfsbuch für die böhmische Jugend zur schnellen Erlernung der deutschen Sprache auf eine leichte, fassliche und gründliche Art. Historika Jana Hellicha kniha neobyčejně zaujala, považoval ji za velkou vzácnost, a protože na učebnici ani na jejího autora Antonína Kučeru si nikdo z Hellichových současníků v Poděbradech už nepamatoval, pokusil se sám něco o něm zjistit. Rodiče Kučerovi pocházeli z Přelouče. Otec byl perníkářem a majitelem domu č. 12, matka Anna byla dcerou pardubického řezbáře a měšťana Jakuba Teplého a zároveň byla sestrou poděbradského děkana Jana Teplého. Ten působil zpočátku v Pardubicích, později v Přelouči, pak v Činěvsi (1824–1830) a konečně od roku 1830 do roku 1836 v Poděbradech, kde zemřel na choleru. Tím je vysvětleno, jakou cestou se učitel Kučera dostal do Poděbrad. Narodil se v roce 1809 v Pardubicích za nahodilé návštěvy Anny Kučerové u svých rodičů. Studoval pak v Praze a prázdniny trávíval u strýce Jana Teplého, který mu byl vždycky nakloněn. Po skončení studií byl v roce 1836 poslán do Poděbrad jako třetí učitel a v roce 1838 tu dostal dekret na definitivu. Zde se v roce 1837 i oženil s Aloisií Hudcovou, dcerou panského bednáře Václava Hudce a matky Anny, dcery Vávry Matouška, provazníka ze Zbirova. Jeho švagr Jan Hudec byl v Poděbradech lékařem a bydlel v č. 47/III U Laštovků v Palackého ulici. V Poděbradech se Kučerovům narodily čtyři děti. Nejstarším byl Jan Nepomuk v roce 1839, později vynikající právník a politik, Alžběta byla vdaná za účetního Šrámka, Veronika se stala ženou známého sklářského podnikatele a velkostatkáře ze Sázavy Kavalíra a nejmladší syn Karel Antonín se stal operním pěvcem a působil v Petrohradě. Jana Hellicha zaujalo zvláště to, že učitel Kučera zavedl v Poděbradech kolem roku 1840 originální tělocvik na způsob vojenského cvičení, provázeného hudbou, kterou hrála zvláštní chlapecká kapela. Hellich ve svých poznámkách uvádí, že ke cvičení byli povoláni chlapci z posledních tří tříd. Cvičení toto, které našlo souhlas a pochvalu u obecenstva, bylo povoleno ministerstvem vyučování a bylo podporováno od místního velitelství pluku dragounů. Chlapci byli rozděleni do 3-5 setnin po 20 hoších. Stejnokroj skládal se z kalhot z režného plátna, z podobného kabátu s fráčkem a červenými výložky a vojenskou čapkou. Zbroj tvořila puška dřevěná s plechovou hlavní a šavle plechová. Při veřejném cvičení byl i Kučera uniformován černým frakem, třírohým kloboukem a kordem. Hoši hudebníci byli výborně vyškoleni vojenským kapelníkem Píseckým, který se později odebral do Ruska, kde také zemřel. Doma měli hoši častá cvičení vojenská… dětský vojenský sbor se dočkal do roku 1848, pak byl zrušen. Přesto se Antonínu Kučerovi v Poděbradech nelíbilo, neviděl tu budoucnost. Postup mu ztěžovali ostatní učitelé, vesměs mladší, kteří pro jeho metody neměli pochopení. Rád proto přijal uprázdněné místo na hlavní škole v Rokycanech, kde měl být prvním učitelem. Bylo to v roce 1852, kdy mu bylo nabídnuto učit na rokycanské reálce. Tam působil až do roku 1869. V Rokycanech se mu narodily ještě další čtyři děti. Antonín, pozdější velkoobchodník v Praze, Josef se stal poštmistrem na Táborsku, Quido byl také obchodníkem a poslední Marie, jako výborná zpěvačka působila do roku 1900 v divadle ve Varšavě. Antonín Kučera po penzionování snad žil u některého syna v Praze a zde také zemřel. Jeho ostatky byly převezeny a uloženy na hřbitově v Rokycanech. Antonín Kučera brzy po odchodu z Poděbrad upadl v zapomenutí, ale díky poděbradskému švagru Hudcovi tady zůstala řada příbuzných ve vážených poděbradských rodinách Bergmannů, Novotných a dalších. (JH)