*1919 – †2014
Ač trutnovský rodák, jeho složitý a místy až krutý život teprve na samém sklonku došel zklidnění v Poděbradech, které miloval pro jejich podmanivou krásu a klidné žití. A také jeho osud je výstižným svědectvím, čím procházeli lidé narození v této zemi počátkem dvacátého století. Jako malé dítě trávil hodně času v textilní továrně, kterou jeho rodina vlastnila. Zájem o techniku a zřetelné technické nadání ho přivedlo ke studiu vysoké škole textilní technologie v Brně. Protože se narodil v česko-německé rodině, vysokoškolské studium mu umožnilo dočasně oddálit službu v německé armádě, která na něj coby na Němce s říšským státním občanstvím čekala. Nakonec byl v roce 1941 přesto povolán do služby k Wehrmachtu a záhy jako talentovaný technik byl přeložen do skupiny inženýrů Luftwaffe (německých vzdušných sil). Tam se seznámil s japonským vynálezem tak zvaným trvalým magnetem, který ho okamžitě nasměroval k možnému řešení problému, se kterým se v rodinné textilní továrně zabýval. Nejen zaměstnancům tkalcovny velmi vadil neskutečný hluk. Díky trvalému magnetu přišel na myšlenku, že kdyby se člunek pohyboval kolem dokola v kruhové tkací turbině, nepříjemné bouchání by odpadlo a hlavně by se výrazně zvýšila produkce. A kruhový tkací stav se mu stal celoživotním tématem. Vynález chtěl okamžitě patentovat, ale úředníci byli toho názoru, že na podobných projektech bude možné začít pracovat až po skončení války. Zprávy o Linkově vynálezu se však dostaly až na ministerstvo vyzbrojování a válečného průmyslu do Berlína. A byl předvolán přímo k blízkému spolupracovníku Adolfa Hitlera ministru Albertu Speerovi. Přítomní poradci vysvětlili Speerovi, že by vynález měl veliký význam pro poválečné Německo, i když to není zbraň. A že je škoda utrácet energii výjimečného člověka na frontě, kde nepřítomnost jednoho vojáka nikdo řešit nebude. Dlouho se nic nedělo a nakonec byl povolán k bojové jednotce. Jenže na poslední chvíli ho překvapivě převeleli do Brna. Dostal perfektně zařízenou pracovnu a k ruce pomocného kreslíře. Oficiálně se stal docentem na výzkumném ústavu Kaiser-Wilhelm-Forschungs institut a od října 1943 se mohl naplno věnovat práci na tkací turbíně, nazvané Linka Wiebturbine. Po náletech na Brno v dubnu 1945 dostal příkaz odcestovat do Norimberku a hlásit se na tamější vysoké technické škole. Místo toho zamířil domů do rodného Trutnova. Ve zmatku na konci války se skrýval až do 20. května, kdy si pro něj domů přišly české revoluční gardy a internovali ho jako Říšského Němce. Pěšky přešli s dalšími vězni do Jičína, kde byl určen ke službě u místního sedláka. Tam ho po několika měsících objevili pražští úředníci z ministerstva průmyslu, kteří vypátrali, že Adolf Linka pracoval za války na sestrojení kruhové tkací turbíny. Protože i oni považovali nápad za hospodářsky velmi hodnotný, jemu a jeho německé rodině nabídli, že mohou zůstat v Československu a za velmi výhodných podmínek pokračovat v práci na stroji. Linka dostal pro práci v Úpici přidělenou budovu, k dispozici dělníky a i sekretářku, se kterou se několik měsíců nato oženil. Když byl zřízen textilní výzkumný ústav v Liberci, musel se tam Linka přestěhovat a od té doby byl pod neustálým dohledem. V květnu 1952 byl přeřazen na práci do kamenolomu. Třebaže tam poctivě pracoval jako údržbář, byl na podzim 1952 zatčen. V liberecké vazební věznici prošel brutálními výslechy StB, což se výrazně projevilo na jeho zdravotním stavu. V nejkritičtější fázi věznění vážil jen 38 kilogramů. V roce 1956 byl odsouzen na šest let odnětí svobody pro údajnou hospodářskou sabotáž a trest mu byl později zvýšen na 8 let. Vězněn byl v nejotřesnějších lágrech, jako byly Jáchymov, Příbram a Valdice. Propuštěn byl v roce 1963. Po propuštění nastoupil v Trutnově v textilce jako pomocný dělník. Manželka dostala byt poblíž Trutnova jako vychovatelka, a tam společně bydleli. StB Adolfa Linku vydírala, že když bude donášet, vrátí se na místo inženýra do vývoje. V nastalé bezvýchodné situaci ho opustila manželka i se synem, nechtěla žít ve strachu s každého dalšího dne s pronásledovaným politickým vězněm. Po rozvodu se Adolf Linka oženil s dávnou láskou Alicí, které byla také z česko-německé rodiny. Manželé opakovaně si podávali žádosti na vystěhování do Německa. Podařilo se to až v roce 1965. A velmi brzy, i díky jazykové znalosti, nastoupil Antonín Linka opět v oboru a práce na tkací turbině mohla pokračovat za velmi dobrých ekonomických podmínek. V Německu si dokonce postavil dům. Jenže v roce 1974 společnost Fouqué zkrachovala. Přesto vynálezce svůj přelomový stroj konečně dokončil. Bohužel to bylo v době, kdy se situace v textilním průmyslu zhoršila a celá Evropa byla zaplavena levným zbožím z Číny. Kruhová tkací turbína se tak nikdy nedostala do sériové výroby, textilní průmysl zhasl. Nebýt války a později čínské ekonomické expanze by Adolf Linka byl zřejmě bohatý a slavný vynálezce. Po roce 1990 se Adolf Linka vrátil domů, jenže všechny vazby byly zpřetrhány, tak si na poslední životní etapu zvolil právě Poděbrady, kde žil poklidným životem až do své smrti a o jeho technickém talentu a bouřlivém životě nikdo z jeho okolí ani netušil. A jen na okraj – Linka také přispěl k lyžování vynálezem originální dřevěné brusle na sníh, vyrobené jednorázově v několikatisícové sérii se značkou Tajfun koncem první poloviny 20. století. Dnes ji už znají jen znalci a sběratelé kuriozit. (LL)