*1657 – †1718
Snad jen s výjimkou Járy Cimrmana se v Česku ulice a náměstí pojmenovávají jen po skutečných osobách. V Poděbradech je však jedna zvláštnost a tou je malá Ludmanova ulička, která snad nemá ani deset čísel. Faktem je, že žádný pan Ludman, předobraz pojmenování této ulice, v Poděbradech nikdy nežil. Jde o zkomolení příjmení Lodgman, které se za tři století ustálilo v počeštělé a lépe vyslovitelné podobě Ludman. V místě dnešní ulice za městskými hradbami měl tehdejší poděbradský hejtman Melchior Lodgman von Auen svůj prosperující statek a přilehlé pozemky. Lodgmanové byli šlechtický rod z Irska a původní predikát nebyl von Auen ale of Owen. Rodina byla pro svou věrnost římsko-katolickému vyznání vypovězená protestantskou královnou Alžbětou I. ze země. V 16. století přišla s Habsburky ze Španělska až do Čech. Císař Rudolf II. Lodgmanovy povýšil do říšského šlechtického stavu. Rodový šlechtický titul byl oficiálně uznán ve Svaté říši římské národa německého v roce 1593 v Řezně. Později císař Karel VI. povýšil rod také do stavu českých rytířů, čímž jen potvrdili svou pozici v širším okolí císařského dvora a postupně tak v 17. a 18. století zastávali různé funkce na královských korunních statcích. Lodgmanové přišli do Poděbrad v polovině 17. století z Kolína, kde hlava rodu byla správcem tamních komorních lesů. V Poděbradech si pořídili statek v místech zmíněné Ludmanovy ulice a postupem času se pán von Auen stal vrchním správcem panství ve funkci hejtmana, ale pokud je známo, nijak výrazně se do dějin města nezapsal. V Poděbradech se však narodila většina jeho synů. Poděbradský rodák Melchior Wenzl Lodgman von Auen byl jedním z jeho čtyř synů. V roce 1684 získal v Praze titul doktor filozofie a medicíny. Není bez zajímavosti, že je autorem spisu o léčivých vodách v Česku. Později také působil jako krajský lékař a městský radní v Hradci Králové. Jeho nejstarší syn rovněž Melchior byl kanovníkem v Hradci Králové. Další syn Johann Rudolf (1698–1764) byl krajským lékařem v Čáslavi. Dalším a tentokrát již zcela biograficky doložitelným potomkem rodu, který se z Poděbrad postupně rozkročil do střední Evropy, byl Rudolf Lodgman von Auen (1877–1962). Syn královéhradeckého advokáta se podle ediktu císaře Karla VI. se mohl nechat titulovat Ritter von Auen (rytíř z Auen). Třebaže znal velmi dobře český jazyk, byl tvrdým zastáncem německého živlu, což se negativně projevilo jak při vzniku Československé republiky, tak i po jeho emigraci do Západního Německa. S ohledem na jeho postoje, které jen okrajově nastíníme, se jméno jeho rodiny v našich dějinách moc nepřipomíná, protože patřil k velmi hlasitým nejzarytějším revanšistům, kteří se nemohli smířit s rozdělením Rakouska Uherska a následujícím vývojem samostatného Československa. Rudolf šel ve šlépějích svého otce a vystudoval práva na německé univerzitě v Praze a ve Vídni. Po studiích pracoval ve službách pražského místodržitelství a v roce 1906 převzal vedení Svazu německých okresů v Čechách. Od roku 1911 byl poslancem říšského sněmu. Od roku 1912 byl také poslancem českého zemského sněmu. Postupně získal významné postavení v rámci Německého národního svazu. A na sklonku války v roce 1918 předložil císaři Karlu I. návrh na zřízení Deutschböhmen. Tuto myšlenku prakticky realizoval po rozpadu monarchie, kdy byla ve Vídni 12. listopadu 1918 vyhlášena republika Německé Rakousko, jejíž jednou částí s hlavním městem Liberec (Reichenberg) byla separatistická provincie Německé Čechy (Deutschböhmen) v čele s hejtmanem Rudolfem Lodgmanem von Auen. Československá vláda v severních regionech tvrdě zasáhla. Už koncem listopadu 1918 vstoupily do vzbouřených oblastí československé vojenské jednotky a 27. prosince 1918 bylo dobyto poslední velké vzbouřené město Litoměřice. Povstalecká správa utekla do Vídně. Lodgman von Auen se ještě zúčastnil v roce 1919 jednání o Saint-Germainské smlouvě, která však potvrdila příslušnost Německých Čech k Československu. Po návratu do Československa Lodgman, který se stal poslancem, byl velkým kritikem odepřeného práva Němcům na sebeurčení, což byl základ pozdější konfrontační sudetoněmecké politiky. V roce 1938 sice přivítal připojení Sudet k Německé říši, ale záhy se stáhl z politiky do ústraní. Po válce byl odsunut do Německa, kde se postupně opět začal politicky angažovat. V letech 1948–1959 byl mluvčím Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Landsmanšaftu) a v roce 1949 také spoluzakládal střechovou organizaci vysídlených Němců Svaz vyhnanců. Ve své funkci zůstával ostře kritický postoj k československému státu. (LL)