*1456 – †1503
Byla poslední rodem česká princezna, nejmladší dcera Jiřího z Poděbrad a Johany z Rožmitálu, jejímž jménem se rodina tehdejšího zemského správce veřejně přihlásila k české katolické tradici. Totiž Ludmila, manželka přemyslovského knížete Bořivoje I., byla v roce 1143(1144) kanonizována jako vůbec první česká světice a zemská patronka. Proto vlivný manželský pár utrakvisty a katoličky chtěl tak veřejně deklarovat volbou jména dcery souznění obou křesťanských proudů. Pro uvedené okolnosti výběru jména mluví i ta skutečnost, že ani v jedné rodině nebylo dívčí jméno Ludmila obvyklé. Místo jejího narození není známé, ale faktem je, že se narodila do hodně bouřlivé doby, kdy se smrtí krále Ladislava Pohrobka se otevřela cesta pro Jiřího z Poděbrad k českému trůnu. Lze spekulovat, že první rok mohla Ludmila prožít s matkou i na Poděbradech, které poskytovaly manželce hodně zaneprázdněného zemského správce a její dceři bezpečí za nedobytnými hradbami. Ale už v druhé polovině roku 1457 musela být Johana v Praze, protože od září věnovala téměř mateřskou pozornost příchozímu mladému králi Ladislavovi, až se rozšířily pomluvy o jejich milostném vztahu. Po smrti Pohrobka se stala velkou posilou manžela Jiřího při sbírání královských voličských hlasů. To se nedalo dělat odjinud než z Prahy. Zprávy o dětství a mládí Ludmily jsou velmi omezené. Nicméně s volbou Jiřího z Poděbrad českým králem se dva roky po narození stala českou princeznou a pravděpodobně vyrůstala v Praze v Králově dvoře – sídle českých králů, tedy v místech dnešního Obecního domu. Bohužel Ludmila si nemohla vybírat lásku podle své libosti, ale podle strategických sňatkových spekulací svého otce. Když se ukázalo, že pokračování poděbradské linie na českém trůnu je v dané politické situaci prostřednictvím některého z Poděbradových synů nereálné, zaměřil se na dceru. Ludmila měla být příští českou královnou. Její otec k tomu rozhodnutí dospíval postupně. Už v roce 1460 byla uzavřena dohoda o jejím sňatku s Jiřím Bavorským, synem knížete Ludvíka Bohatého z rodu Wittelsbachů. Ale už následující rok byla pětiletá královská dcera Ludmila oficiálně zasnoubená s uherským magnátem Vavřincem Újlakim. Jenže mezi tím král Jiří definitivně pochopil, že nikdo z jeho synů nebude pokračovat v poděbradské královské dynastii a nutně potřeboval nějak zavázat budoucího mocného spojence. Toho našel v polském králi. Proto v roce 1469 byla uzavřená rodová smlouva s polským králem Kazimírem Jagellonským, podle níž měl jeho syn Vladislav získat český trůn sňatkem s princeznou Ludmilou. Vladislav Jagellonský se později českým králem skutečně stal. Nikoliv však jako manžel Ludmily. Jiřího úmysl totiž narazil na nepřekonatelný odpor ze strany vlivné Vladislavovy matky Alžběty Habsburské, která celý život neprávem považovala Jiřího z Poděbrad za vraha jejího královského bratra Ladislava Pohrobka. Politická, diplomatická i vojenská situace se na přelomu let 1470 a 1471 natolik komplikovala, že nemocí oslabený Jiří z Poděbrad už netrval na sňatku své dcery s polským kralevicem, který navíc o Ludmilu nejevil jakýkoliv zájem. Důležitější bylo mít na své straně Poláky za jakoukoliv cenu. Po smrti krále Jiřího vdova Johana z Rožmitálu byla společně se syny Jindřichem a Hynkem jmenována až do volby nového krále královskou místodržící. Osobně se zasadila, v duchu přání Jiřího, o podporu královské kandidatury Vladislava Jagellonského. Její poslední veřejné vystoupení v tomto duchu se váže k roku 1473, když zahajovala zemský sněm v Benešově. Tady jako zkušená politička realisticky podpořila Vladislava, aby jeho volbou zabránila válce, ochránila náboženský smír a v neposlední řadě zajistila budoucnost své rodiny. Johaně nyní zbyla jediná starost, a to dobře provdat dceru Ludmilu. O to se rok před Johaninou smrtí postarali synové Jindřich, Viktorin a Hynek, kteří dojednali další svatební smlouvu a v září 1474 Ludmila uzavřela sňatek se slezským knížetem Fridrichem I. Lehnickým (1446–1488), vrchním slezským hejtmanem a hornolužickým fojtem. Jako věno slíbili bratři vyplatit 12 tisíc uherských zlatých, které po dvou letech od svatby dali ve splátkách konečně dohromady. Není bez zajímavosti, že kníže byl původně zasnoubený s nevlastní sestrou Ludmily Zdenou. Ludmilu soudobý kronikář popsal jako zbožnou a ctnou kněžnu, která navzdory katolickému vyznání hájila stoupence reformace a v rámci rodinných pout ochotně pomohla s péčí o osiřelé dcery svého nevlastního bratra Viktorína. Ludmila měla s Fridrichem čtyři děti, přičemž o prvorozeném Fridrichovi II. se jeden čas uvažovalo, když smrtí Ludvíka Jagellonského vymřela po meči jagellonská dynastie, že by mohl být kandidátem na český královský trůn. Česká šlechta, která měla právo volby českého krále, se v té době dělila na skupinu prohabsburskou a na ty ostatní. Problém „těch ostatních“ byl, že se mezi čelnými aspiranty, jako byli Vojtěch z Pernštejna a dva vnuci Jiřího z Poděbrad Karel Minsterberský a Fridrich II. (Frederik) Lehnický, nedokázala shodnout na jediném silném jménu, a tak v roce 1526 padlo pro naši historii klíčové rozhodnutí, že český trůn na dlouhých 400 let připadl habsburské dynastii. (LL)