*1897 – †1968
Jeden z největších ukrajinských básníků evropského formátu Jevhen Malanjuk se narodil ve městě Archanhorod na Ukrajině. Děd, potomek kozáků, posiloval u vnuka národní vědomí. Otec, byť jen se základním vzděláním, vlastnil obsáhlou knihovnu, pomáhal budovat divadlo a zajímal se o historii. Svého syna vedl k víře. Matka pocházela ze zchudlé šlechtické rodiny srbských osadníků, od jejíž rodiny ji Jevhenův otec kdysi unesl. Milovala literaturu, poezii a hudbu. Jevhen studoval na gymnáziu v Jelizavetgradu, kde brzy začal psát verše a družil se s místními literáty. Po maturitě nastoupil do Petrohradu na Polytechnický institut. Ten však nedokončil, protože vypukla 1. světová válka. Odjel do Kyjeva a do roku 1916 studoval v Kyjevském vojenském učilišti. Poté narukoval do carské armády. Po únorové revoluci 1917 a založení Ukrajinské národní republiky se stal důstojníkem Ukrajinské národní armády. Bojoval v jejích řadách v letech 1918-20 až do porážky Ukrajiny bolševickou armádou. Další dva roky byl internován v Kališi, v polském internačním táboře zřízeném pro příslušníky ukrajinské armády. Odtud pak s několika přáteli odešel do Československa. Roku 1923 se usadil v Poděbradech, kde studoval na zdejší Hydrotechnické fakultě Ukrajinské hospodářské akademie. Současně se aktivně věnoval literatuře. V roce 1925 mu ukrajinské exilové vydavatelství v ČSR vydalo básnickou prvotinu Stylet i stylos. Přispíval také do ukrajinských emigrantských časopisů vycházejících v ČSR (Probojem, Nova Ukrajina). Přirozenou autoritou se postavil do čela mladých ukrajinských básníků, kteří vytvořili již na počátku 20. let „pražskou básnickou školu“ (počátky sdružení byly právě v Poděbradech). Zajímal se také o českou literaturu a stýkal se s českými básníky a literáty (J. S. Machar, J. Seifert, F. Halas, F. X. Šalda). Už během studií se oženil s Ukrajinkou Zojou Ravičovou, studentkou medicíny, kterou poznal v Poděbradech. Po ukončení studií (1928) pracoval jako inženýr na regulaci Labe v Poděbradech. V době hospodářské krize odejel do Varšavy, kde měl na starosti melioraci řeky Visly. Ve Varšavě se roku 1936 podruhé oženil. Jeho manželka, Češka Bohumila Savická, pracovala na československém vyslanectví. Po sovětské okupaci Polska se odebrali do manželčina rodiště, moravského Kunštátu, kde přečkali válku. Po roce 1945 z obavy před politickým pronásledováním ze strany sovětské kontrarozvědky, která pátrala po ukrajinských emigrantech, Melanjuk odešel za dramatických okolností bez manželky a syna Bohdana do německého Řezna. Tam učil na gymnáziu při uprchlickém táboře. Plánovaný návrat do ČSR nemohl vzhledem k politické situaci realizovat, a tak v červnu 1949 přesídlil do New Yorku. Zpočátku pracoval jako umývač nádobí, později našel místo v technické kanceláři, kde zůstal až do odchodu do penze roku 1962. Navázal kontakt s ukrajinskou diasporou a dál se věnoval poezii a překladům. Zemřel v 71 letech a pohřben byl v „ukrajinském panteonu“ v Bawen Brook (New Jersey). S manželkou Bohumilou se mu podařilo setkat jen jednou a tajně v roku 1962 v Polsku. V americkém exilu potkal svou první ženu Zoju, která se po Melanjukově smrti postarala o jeho archiv, zdroj pozdějších edic jeho díla. Melanjukovi v zahraničních exilových nakladatelstvích postupně vyšlo 12 básnických sbírek. V jejich rámci byly publikovány také překlady evropské poezie (z češtiny překládal hlavně J. S. Machara). Ve sbírce amerického cyklu Pouť (1954) se nachází také báseň My poděbradští, v níž Malanjuk vzpomíná na léta studií v Poděbradech a drobnými motivy zachycuje dojmy z polabské krajiny a města Poděbrad. Česko-ukrajinské vydání výboru z Malanjukovy básnické tvorby vyšlo roku 2004 pod titulem Pod cizím nebem. (LK)