*1385 – †1459/60
Těžko odhadnout, jak nakládala posádka poděbradského hradu se zemřelými vězni. Ale s největší pravděpodobností někde v Poděbradech byly uloženy, nebo rozprášeny ostatky jedné z legendárních postav husitského hnutí Mikuláše z Pelhřimova. O jeho původu, rodině, mládí a dospívání nevíme v podstatě nic, jen že jeho otec Petr byl členem městské rady. Mikuláš absolvoval pelhřimovskou městskou školu a nejpozději od roku 1406 studoval na artistické fakultě pražské univerzity. První ověřený údaj se váže k roku 1409, kdy na univerzitě získal titul bakalář svobodných umění. V roce 1411 byl členem koleje královny Hedviky. Čtyři roky nato byl vysvěcen na kněze. Pět let působil jako farář v Kondraci pod Blaníkem. Mezi Husovými učedníky stál vždy na nejradikálnějším křídle, dokonce jeden čas inklinoval k fanatickému chiliasmu, který obsahoval i program nemilosrdného vyvraždění všech nevěrných, na čemž se sám podílel, ale s příchodem do revolučního Tábora, kde se v roce 1420 stal biskupem a přijal příjmení Biskupec, začal prezentovat táborskou vizi nenásilí. Jeho pacifismus vedl k trvalým vzájemným rozporům s Janem Žižkou, který chtěl Kristovo učení vymáhat s mečem v ruce. Nicméně s postupem situace musel i Mikuláš z Pelhřimova opět přistoupit na potřebu boje, který však vykládal utopicky, že válka má být vedena s křesťanskou láskou a zabíjení člověka není dovoleno. Mnohem raději pobýval v Písku než v Táboře a podle Augusta Sedláčka bydlel na faře, která stála u děkanského kostela v místech té dnešní. Pravděpodobně zde také napsal Kroniku táborskou – asi kolem roku 1444. Stal se ideologem a uznávaným mluvčím své strany. Jménem Táborské obce vystupoval na mnoha významných disputacích a sněmech, z nichž nejdůležitější je polemika s pražskými mistry o 72 článcích táborské víry v roce 1420, patří sem i teologická rozepře s Janem Rokycanou, kterou vedl v pražském Karolinu roku 1431, byl členem táborského poselstva při formování podkladů pro basilejský koncil v Chebu roku 1432. Sice nedosáhl titulu doktor teologie, přesto mu byla dána důvěra, aby hájil článek o trestání veřejných hříchů na Basilejském koncilu. A to před nejlepšími doktory teologie. Z toho lze usoudil, že jeho teologické znalosti, které si jistě stále doplňoval dalším pilným samostudiem, byly na vysoké úrovni. Jeho obhajoba prý byla velmi urputná, leč výsledek nepřinesla. Kompaktáta jako výstup basilejského koncilu uzavřená v roce 1436 jím vedená Táborská obec nakonec neuznala, ale v témže roce 1436 se překvapivě zasloužil o uzavření příměří mezi císařem Zikmundem a Tábority za slib vojenské podpory císařova tažení 4000 táborskými bojovníky. Vliv Tábora však stále víc upadá a poslední vzedmutí přinesl rok 1449, kdy se do Tábora dostavil kancléře římského krále Friedricha III. Eneáš Silvio Piccolomini (budoucí papež Pius II.), který spíš ze zvědavosti než z jakéhokoliv oficiálního poslání vedl debatu s táborskými bohoslovci v čele s Mikulášem z Pelhřimova. Skomírající sláva Tábora tvrdě narazila na mladého Jiřího z Poděbrad, který jako novopečený zemský správce šel tvrdě za svým cílem. Chtěl se držet umírněných utrakvistických ideálů, ale odmítal jakékoliv náboženské úchylky, které by ho mohly spojovat s kacířstvím, A to právě Táborité představovali. K likvidaci jejich učení využil v roce 1452 Svatojiřský sněm, který mu poskytl v této věci nebývalá privilegia. Kdo se sněmu neúčastnil, byl povinen jeho usnesení uznat stvrzením vlastní pečetí. Následné kroky vůči odbojníkům byly rázné. Po obsazení Tábora 1. září 1452 definitivně zlomil odpor města a nové vedení přijalo podmínky zemského správce a vydalo mu tři radikální táboritské kněží Mikuláše z Pelhřimova, Vavřince z Reichenbachu a Václava Korandu, kteří byli okamžitě uvězněni, protože táborské náboženské doktríny byly sněmem uznány jako bludné. Byli uvězněni nejprve na staroměstské radnici, ale protože se odmítli podrobit světské moci, byli rozmístěni do různých žalářů. Korandu deportoval na svůj hrad Litice a pro Mikuláše z Pelhřimova a Vavřince z Reichenbachu se měly stát zdi vězení poděbradského hradu doživotním němým společníkem. Přestože šlo o prominentní vězně, Jiří neponechával nic náhodě a zvolil pro ně své dvě nedobytná rodová sídla. Václav Koranda zemřel pravděpodobně už v roce 1453 ve vězení na Litici, Mikuláš z Pelhřimova zemřel buď v roce 1459, nebo 1460 údajně jako následek těžkého zranění, které si způsobil při pokusu o útěk z poděbradského vězení. Jediný, kdo přežil, byl Vavřinec z Reichenbachu, který měl z Poděbrad v převlečení uprchnout v roce 1467, tedy 15 let po uvěznění, což, pokud se tvrzení zakládá na pravdě, je důkazem, že asi opravdu nešlo o kruté zacházení, které by žalářované vězně udržovalo při životě tak dlouho dobu. Přesto později Jednota bratrská popisovala, že jejich kněží, z nichž zejména Mikuláš z Pelhřimova výrazně ovlivnil Petra Chelčického, byli utýráni k smrti na Poděbradových hradech. (LL)