*1940 – †2008
Dcera poděbradského podnikatele a náměstka starosty Jaromíra Kerharta, se narodila 17.listopadu 1940. Měla dva bratry starší o sedm let, dvojčata Jardu a Vojtu. Před vánocemi 1942 byl její otec zatčen gestapem, protože podporoval rodiny zatčených a popravených spoluobčanů. V únoru 1943 zahynul v koncentračním táboře Osvětim. Jeho manželka převzala řízení obchodu a o Alenu se starala až do jejích šesti let vychovatelka Mařenka. Po válce si matka vzala svého švagra, vdovce architekta Vojtěcha Kerharta a Aleně přibyly dvě sestry – dříve sestřenice Marta a Jiřina. Do první třídy začala Alena chodit v Liberci, kde přijímali děti, kterým ještě nebylo šest let a žila tam půl roku u své tety Olgy. Alena stejně jako její sourozenci od malička sportovala, na zahrádce před domem byly zavěšené kruhy a na nich pořád někdo z nich cvičil. V létě měli Kerhartovi svou kabinu na tehdejší říční plovárně a jakmile se Alena v šesti letech naučila plavat, dostala červený maňásek, což byla jednoduchá loď přezdívaná prodloužené necky. S velkou chutí na něm jezdila se svými čtyřmi kamarádkami. Těm pěti holčičkám se na plovárně říkalo „Aleny“, protože na maňásku bylo napsáno bílým písmem Alena. Později začala chodit „na klub“, totiž do loděnice poděbradských vodáků hned nad plovárnou. Do závodění se sice nepustila, ale plavání si tam užila dost. V létě se sjížděly české i slovenské řeky na pramičkách nebo na kanoich, a za loděnicí bylo také oblíbené volejbalové hřiště. Na podzim se hrávala na protější straně Labe „bosá liga“ čili fotbal bez bot na neohraničeném prostoru, s libovolným počtem hráčů i hráček. Po maturitě v roce 1957 vystudovala Alena matematiku a deskriptivní geometrii na Vysoké škole pedagogické. Ještě jí nebylo 21 let, když začala učit na jedenáctiletce v Bílině, takže ji začátkem školního roku pan ředitel považoval za žákyní a napomenul ji, proč chodí při vyučování po chodbě. Po třech letech přešla na střední školu v Ústí nad Labem a v roce 1967 se vrátila do rodných Poděbrad. Magistra Kerhartová učila matematiku a deskriptivu na střední škole, později přejmenované na Gymnázium Jiřího z Poděbrad. V roce 1977 se vdala za svého kolegu Adolfa Mikyšku a narodil se jim syn Jiří, který vystudoval matematiku. Od roku 1993 byla zástupkyní ředitele až do svého definitivního odchodu do důchodu v roce 2004. Zájem o sport vydržel Aleně po celý život. Ve volném čase si velmi brzy udělala cvičitelské kurzy a pracovala jako oblíbená cvičitelka žen. Za svou práci byla odměněna mnoha vyznamenáními – medailí „Za zásluhy o rozvoj čs. tělovýchovy a sportu“, diplomy za přípravu spartakiád, veřejným uznáním III. stupně za rozvoj čs. tělovýchovy a v roce 1985 čestným titulem vzorný cvičitel ÚV ČSTV. Jako místopředsedkyně Společnosti Otakara Vondrovice zaměřené na pěstování krásné hudby se starala také o kulturní dění ve městě. Po sametové revoluci byla mezi prvními, kteří se podíleli na obnově Sokola v Poděbradech. V roce1990 byla zvolena náčelnicí jednoty a v letech 1991-94 i náčelnicí celé župy Tyršovy. Vedla oddíl žen, připravila své cvičenky na 3 slety (1994, 2000, 2006). V roce 2004 byla oceněna sokolskou bronzovou medaili a pamětním diplomem České obce sokolské za obětavou činnost ve prospěch sokolského hnutí. Při příležitosti Dne Poděbrad ji 1. března 2008 také vyznamenalo městské zastupitelstvo Křišťálovým štítem města Poděbrady za její vynikající činnost v tělovýchově, kultuře a školství. Ze zdravotních důvodů si pro ocenění nepřišla a manžela vyprovázel bouřlivý potlesk přítomných. Zemřela 13.října téhož roku. (JiB)