*1867 – †1917
Je jedním z nekonečného davu zdejších rodáků, které ve své době každý v Poděbradech znal. Byl totiž dlouhá léta učitelem na místní měšťance a jeho výchovou prošli prakticky všichni chlapci z města i přiškoleného okolí. Nebýt malé vzpomínky v Poděbradských novinách z roku 1917 nedostal by se ani do této galerie poděbradských osobností, ač by si to bezpochyby zasloužil, neboť byl svými kolegy považován za jednoho z nejlepších tehdejších učitelů. Všechny překvapil jeho nenadálý časný skon a na hřbitov v Kluku se s ním přišli rozloučit nejen učitelé ze širokého okolí, ale i všichni žáci. František Mitvalský se narodil v Poděbradech, ale o jeho rodičích dostupné prameny mlčí. V Poděbradech prošel obecnou a měšťanskou školou, pak v roce 1886 absolvoval i učitelský ústav v Kutné Hoře. Po získání způsobilosti učit na škole obecné byl poslán nejdříve na trojtřídku do Sokolče a odtud po dvou letech na vesnické školy do Jeseníku a Bobnic. V roce 1889 obdržel definitivu a s ní se jako prozatímní podučitel vrátil do rodného města, které až do smrti neopustil. Brzy si tu vysloužil uznání jako vzorný učitel. Po skončení desetiletého období podučitelování dostal v roce 1898 definitivu a ve školním roce 1901/2 byl ještě přijat do kurzu pro školy měšťanské při c. k. českém ústavu učitelském v Praze. Ve vzpomínkách všech, kteří se s Františkem Mitvalským přišli na poděbradský hřbitov rozloučit, zůstal nejpracovitějším, nejsvědomitějším a nejskromnějším kantorem, kterého znali. Skromnost byla jeho nejpřednější vlastností a do krajnosti se bránil jakékoliv okázalosti, jakkoliv by se mohl zalíbit svým nadřízeným. Byly mu nabízeny čestné funkce jako členství v okresní školní radě, předsednictví v Budči Poděbradské, ve výboru pro okresní konferenci, ve výboru pro zpracování osnov, v okresním knihovnickém výboru atd. a všechno odmítal. Chtěl být jen učitelem, který všechny své síly, všechnu energii i čas věnuje škole, chtěl poctivě učit. Těsně se školou souvisela i jeho mimoškolní činnost. O škole psal do krajinských listů, do Malého čtenáře i do dalších časopisů pro mládež. V rukopise zůstala jeho povídka Rok, jejíž děj se odehrával v Kutné Hoře a pak v Poděbradech v době založení lázní. Velkou zásluhu si získal na přípravě krajinské výstavky v Poděbradech v roce 1894, která předcházela velké Národopisné výstavě českoslovanské v Praze o rok později. Pro ni pilně sbíral údaje i památky z historie poděbradských škol a podílel se i na instalaci sebraných věcí v oddílu školství na pražské výstavě. Významné bylo i jeho mnohaleté místopředsednictví v zájmové učitelské organizaci Budeč Poděbradská, v devadesátých letech minulého století v obnovené Občanské knihovně, kde byl po řadu let hlavním knihovníkem, také se stal vzorným pokladníkem Učitelské nadace jubilejní. Vysilující a zodpovědná práce se pochopitelně odrazila na jeho zdraví fyzickém i duševním. Nemálo k tomu přispěly také existenční starosti, starosti o hmotné zabezpečení rodiny, které se vystupňovaly v letech první světové války. A k tomu přibyly i hrozivé vyhlídky budoucnosti milovaného vlasti a národa. Obětavě doslouži k smrti svým rodičům, staral se o dlouhodobě nemocnou sestru i vážně nemocnou manželku a čtyři nezaopatřené děti. Navíc ve válečných letech se muselo ve všem šetřit a učitelské platy nebyly valné. Nebylo na potraviny a v zimě na uhlí. Velký sál kreslírny v nedlouho předtím dostavěné chlapecké měšťance, kde se nejvíce zdržoval, se nedal vytopit, a tak byl permanentně prostydlý. Nebral si ani svačiny a kvůli rodině raději hladověl. Neustálý stres a deprese, permanentní bolesti v celém těle i další příčiny podlomily natolik jeho zdraví, že nečekaně a předčasně krátce před svými padesátinami zemřel. Byl pochován do rodinného hrobu nedaleko hlavního hřbitovního vchodu. Už dávno je tento hrob opuštěný. I nápis Rod Mitvalských na náhrobku je skoro nečitelný. Nedočteme se na něm už ani jména Františka Mitvalského, ani jeho ženy, která ho o čtyři roky přežila. Není tu pochován ani nikdo z jejich potomků, což dokládá i matrika. Snad si ještě někdo z místních vzpomene na paní učitelku Růženu Mitvalskou, která šla v otcových šlépějích a zůstala po celý život učit na poděbradských školách. Byla svobodná a žila ve zděděném rohovém přízemním domku č. p. 181/II. přímo proti škole, dnešnímu gymnáziu v Studentské ulici. Ten dnes nahradila moderní novostavba. Jejím hlavním předmětem se stal tělocvik, ale na základní škole učila i češtinu a němčinu. Dokonce bychom ji našli i v prvním učitelském sboru Koleje krále Jiřího ve školním roce 1946/7. Někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako důchodkyně rodný domek prodala a odstěhovala se. Kam to bylo, se dnes těžko zjišťuje. Ani místem jejího posledního odpočinku není hrob, do něhož před více než sto lety byli pochováni její rodiče. (JH)