*1676 – †1749
Syn nymburského radního Filipa Mollinariho přišel v roce 1718 do Poděbrad z Nymburka, kde do té doby působil sedm let jako tamní děkan. Jeho nymburské místo následně obsadil Antonínův mladší bratr Václav. Nový poděbradský děkan byl vzdělaný doktor teologie z pražské univerzity, arcibiskupský notář a vikář části kouřimského kraje. Jenže přišel do zcela zbídačelé farnosti. Teprve nedávno byla postavená nová zvonice, ale děkanství bylo hodně zchátralé a navíc to byla jen nuzná dřevěná stavba. Zmíněná zvonice měla stát s přičiněním městské rady snad ještě před bitvou na Bílé hoře. Jenže když v roce 1615 obec posbírala peníze na novou zvonici a dohromady to z milodarů dalo 1000 kop míšeňských grošů, nějakým nepochopitelným rozhodnutím poděbradské obce byly tyto peníze s vidinou zisku půjčeny na výhodný 6% úrok do Kouřimi. Jenže peníze se skutečně jaksi vykouřily a v době nástupu nového děkana Mollinariho dluh činil už 7579 zlatých. Poděbradští se všemožně snažili získat peníze zpět, posílali supliky, vyhrožovali, prosili o pomoc královskou komoru, dokonce jsou zaznamenány i úplatky v podobě kaprů a štik pro pražského prokurátora Lhotáka, ale nelze se v dostupných pramenech zatím dobrat, jak tahle zaručeně výhodná půjčka skončila. Zřejmě asi hodně neslavně a byla zametená pod koberec. A do této napjaté finanční situace přichází nový děkan. A aby toho nebylo málo, farnost přišla i o zádušní peníze, což byl nezcizitelný majetkový a finanční fond sloužící zejména k financování nákladů sloužících s provozem a údržbou farnosti. Nezcizitelný fond to sice byl, jenže se v Poděbradech na přelomu 17. a 18. století objevil ambiciózní právník a finančník hrabě František Přehořovský z Kvasejovic. Ve své době byl jedním z nejvlivnějších osob království. Zastával pozici nejvyššího mincmistra, působil jako viceprezident české komory a kariéru završil ve funkci nejvyššího sudího Českého království. Nikomu nebylo podezřelé, že tak důvěryhodná a vážená osoba byla pověřená dozorem nad zástavou prosperujícího poděbradského panství. Jenže šikovný pan hrabě místo dohledu si vypůjčil téměř všechny zádušní a sirotčí peníze z poděbradské, velimské, podhradské, libické, pňovské a pátecké fary. Dohromady šlo o více než 2500 zlatých, což ovšem s jeho ostatními podvody byla malicherná částka. Asi není dostatečnou útěchou, že peníze, moderní terminologií řečeno, vytuneloval kvůli své honosné rezidenci v Praze, známé jako Lobkovický palác. Budovu, kde je dnes velvyslanectví Spolkové republiky Německo, projektoval slavný architekt G. B. Alliprandi. Když se na podvody přišlo, pan hrabě v roce 1714 vyhlásil bankrot, ale až do své smrti v roce 1723 nezaplatil ani zlatku. Do obrovského dluhu, jehož celkový souhrn činil 340 000 zlatých, se vložil také nový děkan Mollinari a Česká komora přiznala odškodnění i Poděbradům, něco přidala obec a v roce 1724 byla nahrazena dřevěná fara dodnes stojící patrovou kamennou budovou děkanství. Téhož roku si děkan Mollinari vymohl za vysoký poplatek 1200 zlatých titulární hodnost probošta ze zrušeného kláštera svaté Trojice v Czyklosi u Pětikostelí v Uhrách. V podstatě vyprázdněný církevní titul byl vázán na Turky totálně zničený klášter, který uherské arcibiskupství takto velmi šikovně zobchodovalo. Nově infulovaný probošt si pořídil nádherná roucha, mitru, prsteny a berlu. Mollinari byl nejen oblíbený duchovní správce, ale také velmi dobrý hospodář a farnost pod ním vzkvétala. Do kostela pořídil dvě velké zpovědnice, které stojí dosud pod kůrem, vybavil sakristii novým nábytkem, zřídil nádhernou barokní kazatelnu, aksamitem potažené pontifikální stolice a stříbrné svícny. Po své smrti vše odkázal kostelu, včetně řady svých osobních věcí. Vlivem Mollinariho byla v roce 1740 v Poděbradech založena první latinská škola z nadace rodáka Václava Dominika Chládka, který se vypracoval na hejtmana v Postoloprtech. Když se schylovalo k rakousko-pruské bitvě u Chotusic v roce 1742, pro jistotu Mollinari i s farářem Ferdinandem Grimmem utekli do Prahy pod ochranu arcibiskupství. Bylo totiž známo, že Prusové v obsazených městech dost nevybíravým způsobem vydírali katolické duchovní, že museli tvrdě splácet náhrady za údajně zabavené protestantské knihy. Po smrti byl probošt Mollinari pohřben do krypty u hlavního oltáře a byl to vůbec poslední pohřeb do těchto nejčestnějších míst, protože nařízením císaře Josefa II. bylo v roce 1782 zakázáno pohřbívat do podzemních krypt pod kostelní dlažbou. Nástupcem probošta Mollinariho v Poděbradech i v jeho čestné proboštské funkci byl Jakub Prokop Jan Wolf (1714–1767), který byl zvlášť horlivý ve víře a vždy o adventu si měnil bydliště s poděbradským poustevníkem, k němuž do poustevny si nechal na čtyři týdny dopravit rakev a v ní přespával. Za jeho duchovní správy byl také opakovaně pozván do Poděbrad na svou paličskou misi (poprvé v roce 1755) i nechvalně proslulý páter Antonín Koniáš, jehož působení stále připomíná misionářský kříž Na Zámostí. Posledním titulárním proboštem v Poděbradech v 18. století byl děkan Josef August Svoboda (†1783). V roce 1781 však císař Josef zrušil pro Poděbrady titul probošta. Znovu titul pro Poděbrady získal až o sto let později v roce 1886 děkan Leopold Kotrbelec. (LL)