*1864 – †1909
Patřila k posledním skutečným poděbradským mecenášům 19. století. Narodila se v Poděbradech, kde vyrostla a také zemřela. Zdálo by se, že její rozhled byl tím pádem zúžen, ale právě naopak. Jako vnímavá pozorovatelka života se upnula k rodnému městu a projevovala mu pozornost právě svou velkou dobročinností. Proto také o jejich zásluhách napsal bývalý dlouholetý starosta, lékárník Jan Hellich ve Věstníku Poděbradska v roce 1909 svou vzpomínku, která je stále nadčasově aktuální. „V naší době valem mizejí ušlechtilé, nesobecké povahy, které zapomínajíce na sebe hledí usnadniti boj o život ubohým a nešťastným, které snaží se svému národu přispěti, aby zápas jeho byl usnadněn a vítězství urychleno. Nemělo by býti ani jednoho zámožnějšího Čecha, který by ve své poslední vůli nevzpomněl na strádající spolubližní, který by na oltář vlasti nevěnoval alespoň část toho, co mu vlast dříve dala. Nelibě dotýká se citu vlasteneckého, když ti, kteří stáli v popředí ruchu národního, nevěnují z ohromných přebytků svých ani haléře lidu a zemi, z nichž jejich majetek často vznikl. A v každém národovci ozývá se zajisté trpký hlas, že to se svými ohnivými a nadšenými řečmi upřímně nemyslili, když si na smrtelné posteli na chudý svůj národ ani nevzpomněli. Tím více hřeje nás mecenášský skutek tiché, neznámé dívky, slečny Jany Mollinariové z Poděbrad, která tušíc konec svého života, polovici svého majetku věnovala chudině a národu, čímž zapsala se trvale do řady dobrodinců města Poděbrad i celého národa.“ Jana Mollinariová pocházela ze starobylého italského rodu, po věky usazeného v Čechách. Jan Hellich si dal práci se sestavením rodokmenu a došel až do poloviny 17. století, kdy první z Mollinariů Antonín byl důstojníkem císařské armády. Zřejmě za vojenské zásluhy v bitvách za třicetileté války získal statek ve Dvorech u Nymburka, který držel až do své smrti v roce 1684. Ve stejné době se objevuje v Nymburce další Antonín Mollinari, malíř, který sem přišel přímo z italských Benátek. Ten se patrně stal zakladatelem rozvětvené rodiny, usazené nejen v Nymburce ale později i v Poděbradech a na dalších místech v Čechách. Mezi jeho potomky pak bylo několik významných duchovních a vojáků. Nejznámějším z nich byl osvícený nymburský děkan Antonín Gottfried Mollinari, který působil v polovině 18. století nejen v Nymburce, ale i v Poděbradech. Sem zřejmě přilákal svého synovce Matěje, vyučeného truhláře, který mu také dělal kostelníka. Matěj se přiženil do domku čp. 82/III, nedaleko kostela při Labici. Jeho jediný syn, který se dožil dospělého věku, František, se vyučil tkalcem, oženil se s Barborou Šantlovou. Barbořin strýc Jan Šantl byl nejen poděbradským učitelem ale také známým hudebním skladatelem. Hudebním nadáním byli obdařeni i další příbuzní. Většina z 19 dětí z tohoto manželství zemřela v mladém věku. Dospělosti se dožil jen Josef, který zůstal bydlet v domku nad Labicí a jako otec byl tkalcem a kostelníkem. Tkalcovské řemeslo pak dále zdědil Josefův starší syn František, otec Jana Mollinariho a dědeček Jany Mollinariové. Mladší bratr Josef byl obecním hajným a jeho potomci v Poděbradech žijí dodnes. Jan Mollinari se vypracoval až na post okresního tajemníka a tento úřad poctivě zastával od roku 1865, kdy byla zřízena okresní zastupitelstva až skoro do konce svého života. Zemřel 17. října 1905 ve věku 75 let. Za svou záslužnou činnost byl při odchodu na trvalý odpočinek vyznamenán Zlatým záslužným křížem. Stejně jako jeho otec se po celý život věnoval hudbě a v Poděbradech byl vyhledávaným houslistou. Oženil se s měšťanskou dcerkou Veronikou Baštovou, také pocházející ze starobylého poděbradského rodu. Tato větev Baštů měla vztah k domu čp. 12/II. na Nymburském předměstí. Otec Veroniky František Bašta, vyučený řezník, ve svém domě provozoval nejen řeznickou živnost, ale i hospodu a hospodařil na vlastních pozemcích. Pochopitelně, že po jeho smrti v roce 1860 zdědili dům i všechny nemovitosti manželé Mollinariovi, kteří v domě bydleli. Jejich jediný syn Karel zemřel už jako student. Při té příležitosti na jeho památku věnoval tajemník Mollinari na rozšíření nadace studujících Poděbradska částku ve výši 1000 zlatých. Dcera Jana měla podle pamětníků tichou, trochu sentimentální povahu, byla velmi skromná, tichá a s veřejností se málo stýkala. Ale o společenský život ve městě a různé vlastenecké podniky měla, stejně jako její otec, živý zájem a spolu s ním je štědře podporovala. Díky její plachosti se proto ani poděbradská veřejnost nedověděla o jejích drobných literárních pokusech. Uplatnění totiž pro ně našla skoro výhradně jen v ženském časopisu Lada. Vyšlo jí tu v letech 1893 až 1901 na 15 příspěvků, většinou povídek a drobných črt, podepsaných pseudonymem Polabská. Další literární práce zůstaly v rukopisech a jsou uloženy v archivu Polabského muzea. Jedná se asi o deset kratších věcí a tři divadelní hry, z nichž je jeden překlad. V roce 1908 Jana Mollinariová vážně onemocněla a nakonec musela trvale ulehnout. V době, kdy se s klidem a rezignací připravovala na smrt, učinila závěť, v níž polovici veškerého svého movitého i nemovitého jmění odkázala veřejným humánním a vlasteneckým účelům. Hlavním dědicem odkázaného majetku se stala obec Poděbradská, která měla také splnit hlavní podmínku – v jejím rodném domě čp. 12/II měla zřídit chudobinec. Kromě toho štědře věnovala po 1000 korunách různým spolkům a institucím jako Ústřední matici školské, Národní Jednotě Severočeské, spolku spisovatelů „Máj“, ústavu pro slepé dívky v Praze, poděbradskému muzeu a také na stavbu okresní nemocnice. Přála si, aby úrok z kapitálu 8000 korun byl věnován na vyšší vzdělání chudých poděbradských dívek. Bohužel vinou různých okolností, do nichž zasáhla i první světová válka, nemohl být odkaz Jany Mollinariové ve prospěch poděbradských chudých bezprostředně využit. Až v polovině 30. let minulého století došlo v nadačním Mollinariovském domě čp. 12/II ke zřízení sirotčince Předtím postupně museli být vystěhováni nájemníci, pak se od roku 1934 opravoval a teprve v roce 1937 se stal útulkem pro opuštěné děti. Kromě toho byl útočištěm i dalších humanitárních institucí jako byla Masarykova liga proti TBC. V roce 1981 byl značně zchátralý Mollinariovský dům zbořen a celé místo nově zastavěno. Jedinou památkou na tuto poděbradskou dobrodějku je kromě svazečku rukopisů v muzejním archivu rodinná hrobka při severní zdi poděbradského městského hřbitova v Kluku. (JH)