*1933 – †2019
Byl respektovanou ikonou českého divadla a filmu. Za své celoživotní herecké mistrovství získal v roce 2012 ocenění Thálie. Velmi oceňované jsou jeho role v mnoha televizních seriálech, dramatizacích i v televizních dokumentech. Výrazně se uplatnil i v rozhlase a dabingu, proto v letech 1995 a 2000 opakovaně obdržel Cenu Františka Filipovského. Miloval rovněž poezii. Na Poděbradských dnech poezie byl poprvé v roce 1994, aby zde převzal ocenění Křišťálová růže a při Poděbradských dnech poezie v roce 2013 zasadil svou růži do zámeckého rozária a převzal pamětní medaili města. Tehdy v Poděbradských novinách zavzpomínal, že k Poděbradům nemá vztah jen přes poezii. Pravděpodobně k jeho prvnímu setkání s naším městem došlo při natáčení celovečerního filmu Dědeček automobil. V režii Alfréda Radoka se tato filmová komedie z roku 1956 točila v okolí Poděbrad. Tribuna filmového závodního stadionu byla postavena na louce poblíž poděbradského golfového hřiště, další záběry z trasy automobilového závodu byly pořízeny u Havířského kostelíka a v Polabci. Luděk Munzar ztvárnil v tomto filmu mechanika Františka Projsu a celý štáb včetně herců bydlel celé léto v Poděbradech. Režiséra Radoka dokonce učil na staré plovárně plavat. Už není moc pamětníků, kteří by víc přiblížili jeho vztah k našemu městu. Sám na to pro něj hodně složité životní období zavzpomínal krátce a jen jednou v knize Tváře bez svatozáře a už nechtěl více tu Pandořinu skříňku otevírat. Poděbrady se staly totiž jeho druhým domovem poté, co se mu nevydařilo první manželství. V roce 1964 se rozváděl s první ženou, loutkohereckou Naděždou Musílkovou, kterou si vzal v roce 1957, a společně měli dceru Johanu. Naděžda si později vzala bratra herce a moderátora Jana Krause. Rozchod ho, jak píše v knize z roku 1987, zcela rozhodil. Začal se v mysli ponižovat a doprošovat, cítil se jako kus hadru a prý to bylo čím dál horší. Neměl kde bydlet, přespával u známých, a dokonce spal dva a půl roku v autě, proto se pak odstěhoval do podnájmu. Pobýval víc než rok u Pýchových, staršího manželského páru, který poznal v Poděbradech na jízdárně, kam pravidelně jezdil rajtovat. V té době byl jeho život úzce spjatý s poděbradskou jízdárnou. V pět ráno byl už na jízdárně, odjezdil koně, potom sedl do auta a odjel do Prahy na zkoušky. Večer odehrál představení a zase se vrátil zpátky přespat do Poděbrad. Skákal parkury na koních, svědomitě trénoval, ale stalo se, že při tréninku na Velkou cenu Poděbrad spadl z koně na rameno a večer měl v Shakespearovi šermovat. Představení odehrál, i když při šermu prý zažíval obrovské bolesti. Ve vzpomínkách píše, že to představení a zejména pak šerm musel vypadat dost humorně. Luďku Munzarovi sice moc do smíchu nebylo, ale hřál ho dobrý pocit, že ty závody tenkrát nakonec vyhrál. V té době měl v Poděbradech druhý domov. Paní Pýchová byla, podle Munzarových vzpomínek obyčejná, prostá ženská. A v den, kdy měl první rozvodové stání, mu ráno dala jeho vzorně vyžehlené šaty, čistou košili a novou kravatu se slovy, aby si umyl hlavu, ať je fešák. Jeho paní domácí nechtěla, ať je na něm vidět, jak ho celá situace velmi trápí. Luděk Munzar si to vzal k srdci a řídil se tím i do budoucna. Kvůli své herecké profesi a také nové lásce se z podnájmu u Pýchových odstěhoval do Prahy-Modřan a tam s Janou Hlaváčovou, svou druhou manželkou, žil spokojeně až do své smrti. Kontakt s Pýchovými udržoval i nadále, ale do Poděbrad se vracel i proto, že parkurové skákání stále patřilo k jeho zálibě, i když měl od vedení divadla zakázáno sport provozovat, už proto, že součástí hereckého života jsou časté změny v programech divadla, takže mohl kdykoliv večer hrát v náhradním představení. S tím souvisí ještě jedna vzpomínka, jak jednou v neděli přijel po jezdeckých závodech ještě v rajtkách a jezdeckých botách do Národního divadla, aby se podíval na ferman, jestli náhodou večer nehraje. Ve vrátnici potkal Vítězslava Vejražku. Na jeho otázku, jak prožil neděli, zalhal, že musel rýt zahrádku a dělat kolem domku. Na to Vejražka reagoval slovy, že v těch jezdeckých botách to muselo být hodně náročné. Do Poděbrad zajížděl Luděk Munzar i v 80. letech 20. století, když zde studovala jeho dcera Tereza na zemědělské škole. I ona milovala koně a věnovala se jezdeckému sportu. Třebaže byla požádána o pár poděbradských vzpomínek, její odpověď nepřišla. (ZŽ)