*1873 – †1924
Třebaže v Poděbradech žil a pracoval jen necelý rok před svou smrtí, jde o významnou a originální osobnost, která si zaslouží býti připomenuta zejména pro svůj přesah ve výtvarném umění. Už jen přiložená fotografie, kde se stylizuje v jeho častém orientálním převleku do postavy z arabského světa, napovídá o Muttychově mystické extravaganci. Narodil se Praze na Starém Městě. Jeho otec byl kantýnský Jan František Muttich z Černého Kostelce (dnes Kostelce nad Černými lesy) a matka Veronika, rozená Macháčová. Používal umělecký pseudonym Camill Orfano, což znamená sirotek a sám to vysvětloval, že od jinošského věku se tak i cítil. Začátkem 90. let vystudoval na pražské akademii malířství u profesora Maxe Pirnera. Půl roku pak jezdil s venkovskou divadelní společností, kde získal zkušenosti s malování kulis, což vedle portrétů a ilustrací také zdatně uplatňoval při všech národních slavnostech a veselicích. Následně pobýval na delší studijní cestě v Itálii, kde se projevil jeho zájem o romantická orientální témata. Měl rád arabské, alžírské a indické výjevy. V mnoha orientálních převlecích se rád nechával fotografovat. V listopadu 1897 se oženil se Zdenkou Baronovou (1878), s níž měl dvě dcery Kamilu (1899) a Evženii (*1901). Manželství se však nakonec záhy rozpadlo i pro Muttychovu náchylnost nenasytně si užívat společenského života. Ve výtvarné práci se zpočátku převážně zaměřil na portréty a pastelové obrázky. Byl velmi zručným kreslířem a portrétistou, což bohatě využil v době, kdy přišly do módy pohlednice s dívčími hlavičkami, rád také maloval krojované dívky, zejména z Moravy. Pracoval jako ilustrátor literárního časopisu Zlatá Praha, a kromě časopisecké práce ilustroval také různé romány, povídky a pohádky. Například v roce 1913 to byla i Babička Boženy Němcové. Byl rovněž nadšený sportovec, zejména lyžař. Už v roce 1909 vstoupil do Českého spolku pro zimní sporty v Praze, kde od sezóny 1912 působil jako náčelník, ale už v roce 1913 odešel kvůli neshodám ve vedení. Přesunul se do Mladé Boleslavi, kde inicioval založení lyžařského odboru při Sportovním klubu Mladá Boleslav. Spolku navrhl odznak a vlajku a vymyslel spolkový pozdrav – Zdar a svět! Ještě před první světovou válkou se stal členem Svazu lyžařů v Království českém, pracoval jako redaktor časopisu, který Svaz lyžařů vydával a někdy i zastával funkci kontrolora na závodních tratích. Byl i při nešťastném závodu na 50 kilometrů 24. března 1913, při kterém zahynuli legendární lyžaři Bohumil Hanč a Václav Vrbata. Poslední, kdo mluvil s Hančem, byl právě Muttich, který mu při kontrole u Novoslezské boudy vnutil svoje suché rukavice, protože Hanč odstartoval do závodu bez nich. V roce 1914 se na dva roky přestěhoval do Vysokého nad Jizerou. Tady horlivě maloval, ilustroval, tvořil plakáty, navrhoval odznaky, psal básně a byl činovníkem v Divadelním spolku Krakonoš. Pro něj psal i celovečerní hry a jednoaktovky, režíroval, maloval kulisy a šil kostýmy. A samozřejmě i lyžoval, protože podle svědectví současníků byl vynikajícím lyžařem. Můžeme jen spekulovat, zda jeho odchod do hor byla snahy vyhnout se nástupu na frontu, který ho stejně začátkem roku 1917 neminul. Brzy však onemocněl, léčil se ve vojenském špitálu v Terezíně, ale už od května 1917 byl znovu převelen jako vojín k 18. pěšímu pluku v České Lípě. Těsně po válce byl znovu zvolen za člena výboru Svazu lyžařů Republiky československé, v němž aktivně pracoval až do své smrti. Pro svaz lyžařů s úspěchem navrhl kongresové značky, odznaky, pracoval v redakční radě svazového časopisu Zimní sport. Prvnímu číslu dělal i vedoucího redaktora. Jeden z jeho největších přínosů, kterým se dostal do povědomí snad všech lyžařů a návštěvníků Krkonoš, bylo v roce 1923 autorství mnoha vtipných grafických symbolů, tzv. němých značek (dnes bychom řekli piktogramů), které se staly vyhledávanou orientační pomůckou. Na sklonku života se začátkem roku 1924 přestěhoval do Poděbrad, kde vstoupil do služeb zdejší lázeňské společnosti jako šéf reklamy. Mezi jeho úkoly také náleželo aranžování četných slavností v lázeňském parku. V Poděbradech nebyl neznámou osobou. Poprvé se tady objevil údajně už v roce 1909, když zde v červenci na zakázku organizoval velkolepé oslavy Ústřední matice školské a Národní jednoty severočeské. Jenže bez konzultací objednával tisky, které nikdo odpovědný neschválil, a to ho po prohraném sporu o úhradu nákladů přivedlo do nemalých finančních problémů. Údajně v té době tady také vyvrcholily jeho rodinné spory, které pro jeho nemanželské styky skončily rozvodem. Přesto se do Poděbrad v roce 2024 vrátil, zejména i s ohledem na jeho zhoršující se zdravotní stav. Chtěl se tady v lázních intenzivně léčit s dechovými problémy a žaludečními bolestmi. Nicméně na podzim roku 1924 byl převezen kvůli přetrvávajícím vážným potížím s dechem do pražské všeobecné nemocnice. Zdánlivě vyléčen se v listopadu vrátil zpět do Poděbrad, ale odtud byl s akutním záchvatem chrlení krve krátce nato transportován do nemocnice v Nymburce, kde záhy zemřel (S využitím podkladů z bakalářské práce Terezy Lindrové) (LL)