*1945 – †2006
Poděbradská knihkupkyně a zastupitelka se narodila a vyrůstala v Městci Králové v rodině Strnadových. Občankou našeho města byla od roku 1964, kdy se vdala do Poděbrad za Josefa Peka, klempíře. Žili spolu v domě v Přemyslově ulici a narodily se jim dvě děti – Martin a Klára. Vystudovala Gymnázium v Městci Králové a pak knihkupeckou nástavbu v Turnově. A byla to oblíbená a zkušená knihkupkyně a skvělá máma i babička. Věci, které se děti od ní naučily, by se nevešly do jedné knihy. Ale asi nejdůležitější bylo získané umění, jak poznat, která kniha je pro koho ta pravá. Eva totiž věděla a uměla. Ne, že by to byla nějaká nadpřirozená schopnost – spíš léta praxe, cit a zvědavost. Lidé chodili do jejího knihkupectví nejen pro knihy, ale i pro odpovědi na otázky, které někdy ani sami neuměli položit. Byla nejen knihkupkyní, ale i knihou sama o sobě – a lidé v Poděbradech ji četli rádi. Po sametové revoluci se okamžitě zapojila i do místního politického života. Úspěšně kandidovala v komunálních volbách jako členka ODS a posléze Unie svobody a čtyři volební období působila v zastupitelstvu města. Snažila se vždycky každému pomoci – ve všem. Proto ji lidi měli rádi a důvěřovali jí a proto ji také volili do zastupitelstva. Když se rozhodovala, zda kandidovat, smála se: „Vždyť já mám ráda knihy, ne politiku!“ Ale lidé jí říkali, že jestli někdo umí naslouchat a hledat správná slova, pak je to ona. A tak se rozhodla, že bude hledat ta správná slova i pro město. V 70. letech začala pracovat v knihkupectví na Jiřího náměstí. Dne 5. 11. 1990 otevřeli společně s Janem Kaňkou první soukromé knihkupectví v Poděbradech. Bylo to pro ni jako dýchat nový vzduch. Knihy, které se předtím musely shánět pod pultem, byly najednou volně k mání. Její další zálibou bylo sbírání grafik a exlibris. Dlouhá léta byla aktivní členkou Spolku českých bibliofilů. K nezapomenutelným zážitkům dodnes patří, jak zorganizovala besedu se slavným americkým spisovatelem Robertem Fulghumem v Poděbradech! Lidé seděli v baru U Kaliče, dychtiví slyšet jeho slova, a on mluvil o věcech jednoduchých a hlubokých – o tom, že všechno, co potřebujeme vědět, jsme se naučili v mateřské škole. O tom, že máme dávat věci zpátky tam, kde jsme je vzali, a nezapomínat na sušenky a mléko. Eva seděla v první řadě a zářila. Po besedě k ní Fulghum přišel a řekl: „Myslím, že vy děláte to samé, co já. Jen ne písmem, ale knihami.“ Lidé ji měli rádi. Byla z těch, kteří se nikdy nevzdávají, kteří mají rádi život a chtějí ho dělat lepším. A proto bylo tak těžké přijmout, že její příběh skončil dřív, než měl. Když někdo odejde, říkáme si, že jeho příběh končí. Ale příběhy nejsou jako knihy. Nezavřou se a nezapomenou. Přecházejí dál v další generace rodiny, v knihách, které doporučila, v lidech, kterým pomohla, v rozhovorech, které vedla, a my víme, že její příběh ještě neskončil. (KS, MaP)