NELLIS ALICE

800 poděbradských příběhů

*1971

Měřeno jen pouhým aritmetickým součtem prestižních cen a dalších nejrůznějších ocenění, nemá současná česká kinematografie výraznější režisérku a scenáristku, která navíc velmi suverénně ustojí i případná srovnání s takzvaným silnějším pohlavím. Přitom její směřování do filmové branže vůbec nebylo jednoznačné. Narodila se sice v Českých Budějovicích, kam její rodiče lékaře Zdenku a Milana přivedla z Poděbrad na dva roky práce, aby se však do lázeňského města celá rodina Rychetníkových zase záhy vrátila. Původně se měla jmenovat Tomáš po prezidentu Masarykovi. Jenže místo toužebně očekávaného chlapečka se po dvou dcerách Jana (*1968, ekonomka a učitelka angličtiny a Eva *1966, revmatoložka) opět narodila holčička. A tak dostala jméno Alice, alespoň po dceři milovaného prvního prezidenta. A zřejmě právě ve třetím patře bytového domu bez výtahu na kolonádě, obklopená zelení věkovitých lip, získala Alice Rychetníková i trvalý vztah k městu. Ostatně tady také, byť mnohem později, našla inspiraci k prvnímu celovečernímu filmovému debutu. Její film Ene bene (2000) se odehrává na pozadí komunálních voleb v malém městě. Alice Nellis, překladatelka, muzikantka, internetová designérka, scenáristka, filmová a televizní režisérka, vysokoškolská pedagožka, chovatelka koní i motorkářka, byla obdařena řadou talentů. Po poděbradské základní a lidové umělecké škole a gymnáziu studovala příčnou flétnu na konzervatoři a anglistiku a amerikanistiku na Karlově univerzitě. Po škole chvíli koncertovala po klubech s kvartetem a překládala knihy. V roce 1996 byla přijata na FAMU, na katedru scenáristiky a dramaturgie. Volba právě na tuto katedru možná padla i proto, že už od dětství si ráda vymýšlela nejrůznější příběhy. A také ji formovala specifická tatínkova hudební výchova. Ten jí, vedle tehdy běžných Beatles, kupoval i kazety s Mozartem, a tak už někdy v jedenácti letech jí uhranulo majestátní Mozartovo Requiem. Druhou vysokou školu však nakonec nedokončila, protože v době podzimních zápisů do čtvrtého ročníku právě točila svůj druhý celovečerní snímek Výlet. Nemohla si dovolit opustit roztočený film a tak na škole skončila. O to pikantnější je, že na stejné škole později šest let externě učila budoucí režiséry, jak pracovat s hercem. V roce 2007 společně s výtvarníkem Davidem Černým a hudebníkem Davidem Kollerem stála za vybudováním mezinárodního centra současného umění MeetFactory, kam se stále ráda vrací. Nebrání se ani režii reklamních spotů a vedle filmové tvorby se také s potěšením věnuje divadelní režii. Pravidelně spolupracuje s řadou divadel, včetně Národního divadla a nevyhýbá se ani režii operních projektů. Ke světově znějícímu příjmení přišla v roce 1996 sňatkem s americkým světoběžníkem, finančním analytikem Simonem Nellis. V občanském průkazu má sice přechýlené vyvdané příjmení Nellisová, ale běžně užívá Nellis, což je dneska v oboru už nezpochybnitelná značka kvality. Alice Nellis má ve své filmografii více než 12 úspěšných režií celovečerních filmů jako například Výlet, Tajnosti, Revival, Sedmero krkavců, Buko atd. Přitom k režii přišla vlastně z nouze, když původně plánovaný režisér Saša Gedeon neměl čas na realizaci jejího prvního filmového scénáře Ene bene. Vedle filmové režie se osvědčila i jako úspěšná filmová scenáristka. Její scénáře také rádi realizují její kolegové (například Zátopek – David Ondříček, nebo Němá tajemství – Tomáš Mašín). Je také autorkou scénáře filmu Lidice, kde, mimo jiné, emocionálně zúročila i rodinné trauma, protože její dědeček byl umučen v Terezíně. Na svém kontě má už několik prestižních Českých lvů a řadu dalších významných ocenění na mezinárodních filmových festivalech jako například v San Francisku, Syracusách, San Sebastianu, Benátkách, Bergamu, Karlových Varech nebo v Soči. S druhým manželem kameramanem Matějem Cibulkou (*1978) natočila nejen několik svých posledních filmů, ale společně také vychovávají tři děti Ellu Rosse, Olivera a Františka, přičemž první dvě děti společně adoptovali. Sama Alice tvrdí, že něco podobného toužila udělat už od dětství, protože měla kamarádku, která sama byla adoptovaná. Byla bezvadná a všem to přišlo úplně normální. S mateřskými radostmi i povinnostmi však skončila její záliba v motorkách, ale přesedlala i s dětmi na koně, kteří jsou významnou součástí jejich dnes jinak poklidného venkovského života ve středočeských Černošicích. (LL)