*1896 – †1980
Majitel a provozovatel první poděbradské galerie se narodil v Písku do židovské rodiny, která se hlásila k víře a pravidelně docházela do místní synagogy. Nebyl jedináčkem, měl několik sourozenců, z nichž dospělého věku se dožily dvě sestry, Kamila a Helena, a bratr Karel. Kamila se později provdala za židovského obchodníka z Haliče Davida Stössla, který žil za první světové války v Brně a pomáhal s potravinovým zásobováním rodině hudebního skladatele Leoše Janáčka. Kamila se brzy stala Janáčkovou přítelkyní, onou často zmiňovanou Múzou, která inspirovala jeho nejvýznamnější skladby. Zemřela nedlouho po něm roku 1935 na rakovinu. Její manžel David odešel se synem Ottou ještě před začátkem 2. světové války do Švýcarska a usadili se tam. Druhá sestra Helena se podobně jako Neumanův otec Adolf později stala obětí holocaustu, zemřela v koncentračním táboře v Osvětimi. Emil Neuman pravděpodobně navštěvoval píseckou židovskou školu a roku 1908 začal studovat na tamním c.k. Vyšším reálném gymnáziu. Během 1. světové války narukoval a sloužil v rakousko-uherské armádě v hodnosti poručíka. V dochovaném dopise Leoši Janáčkovi píše, že se dostal do ruského zajetí. Po válce se usadil v Praze a věnoval se sběratelství obrazů a uměleckých předmětů, jejich vystavování a prodeji. Roku 1924 se oženil s Bertou Šlapánkovou (římskokatolického vyznání), vedoucí obchodu v pražských Nuslích. V matrice označil své povolání jako ředitel společnosti. Bydleli ve strašnické vile (Nad Primaskou 4). Jejich manželství zůstalo bezdětné. Už ve 20. letech manželé Neumanovi pro sebe objevili poděbradské lázně a začali sem pravidelně jezdit. Patřili ke smetánce lázeňských návštěvníků a udržovali společenský kontakt s místní honorací. Ve 30. letech si Neuman začal na léto pronajímat výstavní prostor na kolonádě (dnešní kavárna Viola), kde prezentoval své sbírky výtvarného umění, umožňoval vystavovat obrazy svých uměleckých přátel a uskutečňoval i prodej obrazů. Postupně se s Poděbrady stále více sžíval. Dobový poděbradský tisk například dokládá, že v létě roku 1933 se Emil Neuman účastnil v roli kapitána slavnostního fotbalového zápasu při otevření hřiště S. K. Lázně Poděbrady v Oboře. Soupeřem v brance hostů mu tehdy byl sám Vlasta Burian. Roku 1938 se Neumanovi naskytla příležitost zřídit v Poděbradech stálou výstavní a prodejní síň na Jiřího náměstí, v domě vzniklém rekonstrukcí bývalé Popprovy firmy. Ve stejném roce si manželé v Poděbradech koupili i velký byt v právě postavených „Šímových“ vilách na konci dnešní Opletalovy ulice, a v Poděbradech se usadili. Neuman se zabýval vystavováním a prodejem obrazů, zejména soudobých umělců (Václav Radimský, Jóža. Úprka, Jakub Schikaneder ad.), ale nabízel i jiné umělecké předměty (broušené sklo, bechyňskou keramiku, perské koberce). Dochované fotografie představují poměrně velký, mírně potemnělý prostor, vyzdobený křesílky a pokojovými květinami. Po okupaci Československa na jaře roku 1939 se Neumanova situace změnila. Neminula ho nacistická protižidovská opatření, jeho galerie byla uzavřena. V letech 1941–1942 byl opakovaně předvoláván a následně i internován na gestapu v Kolíně, ale díky smíšenému manželství se vyhnul prvním deportacím Židů do koncentračních táborů. Teprve na podzim roku 1944 byl spolu s ostatními poděbradskými míšenci povolán na nucené práce do pražského Hagiboru a v únoru 1945 deportován do Terezína. Tady se na začátku května dočkal konce války a osvobození. Po návratu do Poděbrad se ujal vedení zdejší obnovené Židovské náboženské obce. V této funkci a s podporou pražské ŽNO vyjednal pronájem lázeňského domu Luxor pro navrátivší se bezprizorné, starší a nemocné Židy, kteří tu mohli dožít. V Luxoru se pak konaly pravidelné bohoslužby a oslavy židovských svátků (až do začátku 70. let). Neuman působil také ve vyšších orgánech československé židovské správy. V 50. letech byl předsedou Rady Židovské náboženské obce, sdružující židovské náboženské obce v Československu. Byl velmi aktivní, do Poděbrad zval židovské souvěrce z Československa i ze zahraničí. Ihned po návratu z Terezína obnovil také svou výstavní síň (Neumanova obrazárna, umělecké předměty a starožitnosti) na Jiřího náměstí. Podle dobových dokladů ji zde provozoval nejméně do února 1948. V pozdějších letech galerii přenesl do nových prostorů domu U Musilů na náměstí 5. května (dnešní Café Rituál). Jeho znalosti a zkušenosti využívala i státní správa, pro kterou příležitostně vypracovával znalecké posudky uměleckých předmětů. Ve stáří krátce pracoval jako průvodce Polabského muzea na zámku a v recepci hotelu Hubertus. Pohřben byl na Novém židovském hřbitově v pražských Strašnicích. Rozloučit se s ním přijeli i poděbradští přátelé a kolegové, řeč nad jeho hrobem pronesl tehdejší předseda závodního výboru ROH hotelu Hubertus. (LK)