*1925 – †1994
Pozdější výtvarník a divadelní scénograf se narodil v Poděbradech, kde také vychodil základní školu a ve válečném roce 1940 nastoupil do největšího poděbradského podniku, kterým byly sklárny. Samozřejmě celé vedení v čele s ředitelem Weydenem bylo německé a němčina byla ve firmě hlavní jazyk a dokonce i vrátný musel být důvěryhodný Němec. Jiří Novák tam přišel v době, kdy v lednu 1940 vyhořela pec číslo l a přilehlé budovy. Místo učení na malíře skla se zpočátku učil jen přidávat na stavbě, protože sklárny si nemohly dovolit dlouhý výpadek výroby. Byla postavena nová hala s vanovou pecí, velký tovární komín, brusírna a další nové provozy. A sklářská produkce se změnila na válečnou. Vložky do periskopů pro ponorky, šroubovací uzávěry k silničním minám a tak zvané volejáky, což byly nerozbitné skleničky na frontu. To nebylo příliš inspirativní prostředí pro mladého talentovaného chlapce. Přesto tady pět let vydržel, poznal sklářské řemeslo, naučil se základům malování na sklo i broušení skla. Ale jakmile skončila světová válka, s výučním listem v kapse od září 1945 nastoupil do Nového Boru. Tady vystudoval umělecké návrhářství skla a po kreslířské práci v návrhárně lustrů pracoval rok jako zástupce vedoucího návrhárny v Borokrystalu Nový Bor. Dva roky také učil na tamním odborném učilišti. Ale v roce 1949 byl přijatý na pražskou Vysokou umělecko-průmyslovou školu k profesoru Josefu Kaplickému, legendárnímu sklářskému výtvarníkovi. Jiří Novák byl frekventantem prvního specializovaného ročníku uměleckých sklářů s monumentálním zaměřením, užší specializací duté sklo a užitková malba. Po škole, kterou absolvoval v roce 1954, dva roky působil v Domě armády v Mladé Boleslavi. V té době už byl externím členem ÚBOK (Ústav oděvní a bytové kultury) Praha pro obor skla. Po dvou letech vyhrál konkurs plzeňského divadla jako šéf malírny a tím začala jeho téměř dvacetiletá plzeňská éra, kdy se postupem času stal kmenovým scénografem a kostýmním návrhářem. Velmi často spolupracoval s režiséry Oldřichem Křížem a Františkem Hromadou. Samozřejmě vedle povinností v divadle ve volném čase se věnoval malířské tvorbě, která se stala nedílnou součástí jeho života. Názorově vycházel z malířského impresionismu jiného poděbradského rodáka Ludvíka. Kuby. Třebaže byl vystudovaný sklářský výtvarník, přes temperu a olej přešel v 80. letech k technice pastelu. Vždy se snažil barvou vyjádřit dramatickou dějovost a živý pohyb v přírodě i životě lid. Obzvlášť do svých obrazů promítal proměny světelné energie. V 50. letech vystavoval své práce na přehlídkách československého skla doma i zahraničí (Belgie, Kanada, Polsko, NDR, SSSR, Itálie). Opakovně samostatně vystavoval v plzeňských galeriích a výstavních síních. Jeho tvorba je trvale zastoupena ve sbírkách Západočeského muzea a Západočeské galerie. První manželství uzavřel s výtvarnicí Olgou Umlaufovou (1930–1979), se kterou se poznal v roce 1958 na její výstavě v Mladé Boleslavi. V Praze pak později měli společný ateliér, přestože od roku 1959 trvale žil v Plzni, kde působil v angažmá Divadla J. K. Tyla. Manželství na dálku a navíc mezi partnery, kteří se pohybovali ve stejném uměleckém prostředí, dlouho nevydrželo a v roce 1967 se podruhé oženil. Po zdravotních problémech přešel na investiční oddělení divadla J. K. Tyla. Nakonec odešel v roce 1978 do plného invalidního důchodu. Výtvarné práci se aktivně věnoval až do své smrti. (LL)