*1986
Narodil se sice v pražské porodnici U Apolináře, stejně jako jeho matka Jana, ale hned po narození oba zamířili do Poděbrad, kde jeho rodiče už žili. Maminka nikdy nepoznala svého otce a matka jí zemřela ve čtrnácti letech. O mladé děvče se staraly tři tetičky. Dvě žily v Pístech, třetí v Poděbradech. Otec Václav pochází z Teplic, je z osmi sourozenců a původem odněkud ze Slovenska. Rodiče se poznali na čundru v Liptovském Mikuláši. Jan má o šest let staršího bratra Václava, který vystudoval matematicko-fyzikální fakultu a nádavkem ještě filozofickou fakultu a dneska s manželkou a třemi dětmi žije v USA v Seattlu, kde pracuje pro společnost GOOGLE. Na dotaz, co konkrétně tam bratr dělá, Jan tvrdí, že je to za hranicí chápání běžného člověka. Matka vystudovala ČVUT slaboproud a pracovala po většinu života jako energetik a bezpečnostní specialista ve VaK Nymburk. Otec působil střídavě v technických službách a v poděbradských sklárnách. V podstatě byli obyčejná rodina z paneláku v ulici Pionýrů. Byla to matka inženýrka, která však oba syny vždycky vedla k tomu, aby se vzdělávali v jazycích, hlavně v angličtině a ať se snaží cestovat. Možná byli o něco chudší než ostatní rodiny, a to oba bratry hodně motivovalo. Třebaže se k divadlu dostal už v pěti letech, kdy byl poprvé obsazen s dalšími kamarády do vánoční divadelní hříčky v evangelickém sboru v Poděbradech, tak do dramatického odboru ZUŠ se přihlásil až v osmé třídě. Do té doby ho dostatečně naplňovala setkání nad biblickými tématy, které zručně psal a obohacoval chytlavými písněmi tehdejších farář Pavel Dvořáček. Tam Jan pochopil ohromnou sílu divadla i jeho magii a jak je úžasné vytvořit před diváky divadelní příběh. V deváté třídě začal spolupracovat s místním Divadelním spolkem Jiří a pomalu bylo jasné, že pokud jde o budoucí povolání, je divadlo jasná volba. Přihlásil se na konzervatoř. Když postoupil do druhého kola, byli rodiče rádi. Stejně tak se radovali i ze třetího kola, ale když pak přišlo oznámení o přijetí na střední uměleckou školu, zavládlo v rodině mírné zděšení v obavě o Janovu budoucnost. Už ve třetím ročníku konzervatoře měl to štěstí, že hostoval a sbíral zkušenosti v pražských divadlech ABC, Na Vinohradech, v Divadle V Dlouhé, Damúze, Strašnickém divadle. A už tenkrát ho stejně jako hraní začala zajímat i režie. V době, kdy jeho spolužáci (Kristýna Leichtová, Matouš Ruml, Štěpán Benoni) šli do pátého ročníku, už hostoval v libereckém divadle F. X. Šaldy v muzikálu Donaha!, kde měl jednu z hlavních rolí. Tam si ho všimli z příbramského divadla Antonína Dvořáka a následně tam pak prožil v angažmá sedm sezón. Tam také poznal řadu vynikajících herců a režisérů, jako byli třeba Martin Písařík, Filip Blažek, Pavel Nový, Dalibor Gondík, Otakar Brousek, Bára Hrzánová, Simona Stašová, Jiří Fréhár, Milan Schejbal, kterým se mohl zblízka dívat do jejich tvůrčí kuchyně a učit se tak přímo v praxi. V té době začal i občas točit nějaké filmy nebo seriály (šest let hrál v nekonečném seriálu Ulice). Ovšem na opravdu velkou filmovou nebo televizní roli zatím stále čeká. Za to měl štěstí na reklamu – objevil se v hlavní nebo vedlejší roli už v 15 reklamních kampaních. Po delší pauze se začal opět od roku 2019 věnovat divadelní režii v Praze, ale i v Poděbradech. Nastoupil také coby zástupce ředitele v Branickém divadle, kde působil jako kmenový režisér. Jeho inscenace se dodnes ještě hrají třeba v divadle Gong. Potom si s kamarády otevřeli vlastní malé divadélko v pražském Rock Café – Divadlo RePublika, kde hráli Orwellův bestseller 1984, nebo Novákovu vlastní hru na motivy knihy Jaroslava Kmenty BOSS BABIŠ, se kterou odehráli přes sto repríz. Od podzimu 2024 se prostřednictvím společnosti DRAMOX plánují projekce v kinech. Rok 2022 mu otevřel novou pracovní etapu, kdy začal působit jako dabingový režisér ve studiu Bar. Dabing se aktuálně stal jeho hlavní pracovní náplní a v dabérské komunitě poznal spoustu nesmírně pracovitých a talentovaných lidí, kteří jsou mu trvalou inspirací. Mnohdy to byly opravdové legendy této specifické české umělecké profese. Ale stejně tak se nyní nepřímo podílí i na výchově nové generace dabérů a dabérek. Přesto Poděbrady jsou pro něj trvalou oázou klidu a bezpečí, má tady spoustu kamarádů i rodinu. Poslední dobou začal hodně cestovat po světě, ale tvrdí, že Poděbrady jsou jedním z nejlepších míst, které za život poznal. (LL)