*1928 – †2023
Úspěšnou učitelskou dráhu mu změnila jediná věta: „Synové otců, kteří nás v roce 1945 osvobodili, nás dnes okupují…“ To Jaroslav Novotný napsal v roce 1969 do obecní kroniky v Oseku u Městce Králové, kde dlouhá léta působil jako řídící učitel. Stručný zápis přesně vystihuje jeho mravní hodnoty, které mu vštěpovala zásadová rodina, ale stejně tak i milovaný Skaut. Tady pochopil, co je to láska k vlasti, k rodnému městu, respekt k přírodě a k lidem. Pravdomluvnost, čestnost a ochota pomáhat druhým nebyly jen prázdné fráze. Jeho rodiče byli Bohuslav Novotný (1891–1957) a Kateřina Novotná, rozená Čechová (1894–1976). Otec se vyučil truhlářem, který za 1. světové války statečně bojoval jako legionář na ruské frontě a později pracoval v Poděbradech jako poštmistr. Do Poděbrad na Skupici se s prvorozenou dcerou Marií, provdanou Vránovou (1920–2011) a se synem Bohuslavem (1921–1996) přestěhovali z tehdy ještě samostatné obce Polabec. V Poděbradech si mladá rodina postavila rodinný dům a tady přišel na svět i druhý syn Jaroslav. Matka pracovala jako švadlena a na provoz domácnosti si Novotní přivydělávali také ubytováním lázeňských hostů, i protože nedaleko jejich domu byla vyhledávaná poděbradská plovárna. Bratři Bohuslava Novotného pracovali pískovně a velký kus práce rovněž odvedli na čištění zdejších slepých ramen Labe. Jaroslav v Poděbradech absolvoval základní školu a poslední tři ročníky střední školy stihnul ještě absolvovat na zdejší legendární Koleji Krále Jiřího. Přímo do jeho třídy, kterou vedl skvělý učitel František Klouček, chodil kamarád Ctirad Mašín, ale i mladší spolužáci, včetně Václava Havla, Miloše Formana, udržovali přátelství napříč třídami. Sestru Marii postihl v dětském věku krutý osud v podobě oslepnutí a jako nevidomá musela odejít na specializovanou a dlouhodobou léčbu a výuku do Prahy. Starší bratr Bohuslav se od dětství zajímal o historii a archeologii. V pozdějším věku se přestěhoval na Slovensko a patřil k uznávaným evropským archeologům. Jaroslav zřejmě už od mládí uvažoval o práci učitele, což se mu nakonec také splnilo. Začínal s učením na jednotřídce v Pátku, aby pak na tak zvanou umístěnku na dlouhá léta zakotvil jako řídící učitel v již zmíněném Oseku, a to až do roku 1972. A právě tady došlo k osudovému zlomu jeho života. Třebaže v roce 1967 získal celostátní ocenění Vzorný učitel za inovativní metody výuky a příkladný vztah k žákům, jeho následný jasně formulovaný názor na okupaci armádami Varšavské smlouvy, odstartoval profesní a společenskou diskriminaci. Postupně a potupně musel měnit místa svého působení na školách (Vlkov pod Oškobrhem, Oskořínek, Nymburk), aby přesně po 25 letech byl ze školství vyhozen a skončil jako topič v nemocnici v Nymburce. Nenávist režimu se projevila i na jeho dceři Blance, později provdané Řičařové (*1961), která nesměla být přijata na žádnou střední školu s maturitou, přestože domů ze školy vždy nosila vysvědčení s vyznamenáním. Dcera nakonec našla profesní uplatnění jako zdravotní laborantka. Svou jedinou dceru měl Jaroslav Novotný s manželkou Libuší Novotnou, rozenou Krejčíkovou (1932–2014), původem z Kolína. Poznali se mezi Kolínem a Poděbrady na tradiční libické pouti a pevný manželský svazek jim vydržel dlouhá léta. Paní Libuše pracovala jako účetní nejdříve v Novém Bydžově, následně v nemocnici v Městci Králové. Jaroslav Novotný patřil k těm tolik potřebným patriotům, kteří jsou solí každého města. Vedl si rodinou kroniku, kde reflektoval i události Poděbrad, ale hlavně se staral společně se sousedem panem Baštou o milovanou rodnou ulici Na Skupici. Svého času díky obětavosti obou pánů byla celá ulice jednou z nejupravenějších v Poděbradech, vždy s pečlivě zastřiženým trávníkem a s dokonale naaranžovanými velkými keramickými květníky, s barevnými květinami, až po velkou symbolickou kotvu. Ta měla dokumentovat vřelý vztah pana Novotného k vodě. Ostatně podle záznamů nejstarší známý předek Václav Novotný je v matrikách ze 17. století uvedený jako rybář. A toto řemeslo se v rodině předávalo z otce na syna po několik generací. Možná i proto získal Jaroslav Novotný už ve skautu přezdívku Vodník, která s ním procházela celým životem. Třebaže pedagogickou práci musel nedobrovolně ukončit, nikdy nezatrpkl. A jeho žáci na něj nezapomínali, hrdě se k panu učitelovi hlásili a mnozí z nich patřili k úspěšným vysokoškolákům. Paradoxem doby je, že stejný člověk (navíc shodného příjmení), který se v době normalizace podílel na Novotného profesní likvidaci, po roce 1990 seděl v rehabilitační komisi a nabízel mu návrat do školství. Ten to však striktně odmítl, za katedru se už nikdy nevrátil a zůstal až do konce života věrný jen přírodě, Poděbradům a samozřejmě také své rodině a milovaným vnoučatům Lucii a Janovi. Hudebně talentovaný vnuk zpočátku vystupoval jako frontman s oblíbenou královéhradeckou kapelou Memphis. V současné době se věnuje pod přezdívkou Cann vlastní sólové produkci a jeho hudební klipy dosahují na YouTube milionových zhlédnutí. (LL)