*1889 – †1955, *1891 – †1962
Sourozencům Vojtěchovi a Miladě bylo dáno, že dětství a dospívání prožili ve výjimečném domě, obklopeni nepřehlédnutelným intelektuálním prostředí. Rodiče se vzali v roce 1882 a jejich snaha zplodit potomka byla provázená jedním neštěstím za druhým. V roce 1883 zemřel novorozenec Emil, v roce 1885 zemřel Vojtěch František a v roce 1887 zemřela Marie. Až teprve poslední dvě děti se dožily dospělého věku. Vojtěch mladší vystudoval vysokou chemickou školu, získal titul inženýra a pracoval jako cukrmistr v cukrovaru ve Svojšicích na Kolínsku. Když byl cukrovar zrušen, vrátil se i s manželkou Annou, rozenou Svobodovou (1894–1974) do rodinného domu č. p. 43/I, kde je dnes Komerční banka. V domě si zřídili obchod s uměleckými předměty, které později po roce 1948 vystřídalo znárodněné hračkářství. V navazujícím pozemku mezi svým domem a legendární rodinnou vilou dal postavit velký dům, který pronajal bernímu úřadu. Jméno Obereignerů však dům zdobí na fasádě stále. Vojtěch měl s Annou tři děti. Nejstarší Jiřina (1921–2003) se provdala za významného architekta Josefa Pošmourného (1910–1974). Prostřední Alena (1923–?) se provdala za pražského lékaře Konráda Brauna, který pocházel z rumunské šlechtické rodiny. Nejmladší potomek a nositel rodového jména Vojtěch (1933–2015) se stal úspěšným uměleckým fotografem. V roce 1959 se oženil s Jitkou Vondrovicovou, dcerou poděbradského lékaře a pianisty MUDr. Otakara Vondrovice a Anežky (Aši) Vondrovicové. Nemovitosti byly rodině vráceny v restituci. Nejmladší potomek manželů Vojtěcha a Marie Obereignerových byla Milada. Od dětství projevovala výtvarné nadání a zejména po smrti otce se i její zásluhou stalo z rodinné vily, kde měla ateliér i dílnu, vyhledávané a významné centrum kulturního a společenského života. Milada vystudovala vyšší dívčí školu v Praze, pak absolvovala čtyřleté odborné školení u malířů Karla Raška a Rudolfa Weyrycha, v uměleckém ateliéru Milady Válkové v Praze a také v továrně na porcelán v Lokti. Byla členkou pražského Výtvarného spolku umělců Marold. Milada se zejména soustředila na malbu květinových zátiší. Své obrazy signovala pseudonymem Vojtěch Rašík nebo také V. Rašík či Raszyk, kdy se inspirovala jménem svého učitele malby a křestní jméno Vojtěch zvolila podle jména, které provázelo její rod. Ve vstupní hale poděbradské vily měla Milada na vodorovných trubkách pod stropem upevněné svislé řetízky s háčky, kde vystavovala své olejomalby, především malovala zátiší a květiny. Měla řadu prodejních výstav a také malovala na objednávku. Ve dvaceti letech se Milada poprvé provdala za Rudolfa Herbera (1881–1923). Svatba se konala v Poděbradech 20. listopadu 1911. Z prvního manželství se narodila dcera Milada Herberová (1913–1994), později provdaná za zaměstnance československé letecké společnosti Jaroslava Abta. Rudolf Herber odešel do první světové války a k rodině se po válce už nevrátil. Zůstal v Opavě, odkud pocházela i jeho rodina. Manželství bylo v roce 1920 rozvedeno. Druhý sňatek Milada uzavřela v roce 1922 s Františkem Žáčkem (1878–1955), majorem zásobovacího vojska československé armády a vášnivým sběratelem perských koberců. Svatba proběhla 29. května 1922 v Poděbradech. Z manželství se narodila dcera Jarmila (1923–2005) a Emil (1928–1945). V listopadu 1922 si novomanžel zažádal o odchod do výslužby a nastoupil jako úředník pražské Všeobecné elektrářské společnosti Union. František Žáček začal posléze jako jeden z prvých v Československu podnikat v oboru radiotechniky. Nelze se ubránit myšlence, že to mělo souvislost s odborným zaměřením a působností jeho mladšího bratra Augusta (1886–1961). Ten se stal uznávaným univerzitním profesorem a jedním z vynálezců magnetronu, na jehož principu fungují nejen mikrovlnné trouby, ale i vojenské radary. Františkova firma Radio Žáček sídlila na několika dobrých adresách v Praze. Je dochován protokol z policejního ředitelství z roku 1929, který řeší stížnosti na Žáčkovu firmu, že v jejím sídle ve Vodičkově ulici je v prvním patře umístěn v okně velký amplion, který celý den velmi silně reprodukuje rozhlasové vysílání, a ruší tím okolní úřednictvo od práce. Firmě se zpočátku dařilo, což dokládá i měsíční cesta manželů Žáčkových do USA v roce 1926 za účelem rozšíření obchodních kontaktů. Paní Milada Žáčková zdědila po smrti svého otce vilu v Poděbradech, do níž se roku 1936 s rodinou přestěhovala. Na manželovu firmu však těžce dolehla hospodářská krize a jeho podnikání začala Milada dotovat nejen z věna. V Poděbradech totiž založila výtvarný salon, kde dokázala zaměstnat lidi v době krize, později protektorátu a následně v padesátých letech komunistický režim živnost Miladě zrušil. V salonu vyráběla stínidla a elektrické lustry, stojací a nástěnné lampy. Stínidla byla malovaná na pergamenovém papíru, stříkala se acetonovými barvami a úspěšně se prodávala. Dále se vyráběly špičky pro kouření cigaret, ozdobné prvky na dámské oblečení atd. Milada tak zajistila pro řadu lidí potřebný příjem. Vedle olejových barev a terpentýnu v domě aromaticky voněly i acetonové barvy. O letních prázdninách předávala své múzické nadání dalším generacím, vnuka Jana začala učit hře na piano. Přestože se firmě „Radio Žáček“ v podnikání nedařilo, jeho obchod a dílny existovaly ještě v roce 1950. Během okupace Milada žila s dcerou v Poděbradech a František se synem gymnazistou v Praze na Poříčí. Syn Emil odešel 6. května 1945 údajně s kamarádem bojovat jako samaritán na nádraží do Dejvic. Domů se už nevrátil. Jeho tělo otec identifikoval až 26. dubna 1946 při exhumaci obětí Pražského povstání na hřbitově v Ďáblicích. Rodina nechala ostatky zemřelého převézt a pohřbít do rodinného hrobu na hřbitově v Poděbradech. Po ukončení podnikání se František Žáček přihlásil v roce 1953 k trvalému pobytu v Poděbradech v rodinné vile. Společně s Miladou je také pochován v rodinné hrobce na hřbitově v Poděbradech. V souvislosti s její malířskou činností se v rodině traduje vzpomínka na jednu úspěšnou prodejní výstavu na Národní třídě v Praze, kde vystavovala desítky pláten. Po ukončení výstavy zůstal neprodaný jediný malý obrázek. Výstavu organizoval její zeť Jaroslav Abt, a když po skončené výstavě odnášel poslední obrázek do auta, zastavil jej náhodný chodec a obrázek na místě koupil. (EN, LL)