*1933
Pouhých pět let rodák z Chudeřic, což je dnes součást města Bílina, pracoval a žil v Poděbradech. Přestože jeho vzpomínky na pobyt ve městě nejsou zcela růžové, vytvořil tady dílo, kterým se Poděbrady a Oliva právem dostali do záře světových reflektorů. Ale pěkně popořádku. Ladislav byl z pěti sourozenců. Oba rodiče pracovali v chudeřické sklárně, kde se vyrábělo zrcadlové sklo. A protože syn rád maloval, nebránili mu v jeho volbě jít na sklářskou výtvarnou školu v Kamenickém Šenově. Měl štěstí, že pak mohl pokračovat ve studiu na UMPRUM u vynikajícího malíře, pedagoga a sklářského výtvarníka Josefa Kaplického. Pod jeho vlivem záhy pochopil, že kvalita uměleckého díla neroste jen z řemeslné dokonalosti tvůrce, ale je také průsečíkem emocí a rozumu autora. Na škole stále víc pronikal do nejrůznějších výtvarných technik a zdokonaloval se třeba i na sádrařském kruhu, kde dával prostor své fantazii. Už na studiích si mladého výtvarníka vyhlédli v novoborských sklárnách a tam také nastoupil do svého prvního zaměstnání. Charakteristickým rysem Ladislav Olivy je upřímnost, maximální nasazení, vysoká profesionalita a totéž očekává od svých spolupracovníků. Logicky toto očekávání se velmi často nenaplní a z toho pak plynou nejrůznější konflikty a mladý extrovert měl navíc prořízlý jazyk. Paradoxně uznání a respekt spíš získával u sklářských dělníků a mistrů, než od kapitánů sklářského průmyslu. Bylo to dáno i dobou, kdy hlavním předpokladem pro vedoucí kádry byla politická příslušnost, za níž nezřídka pokulhával odborný i lidský rozměr. Ladislav Oliva začal úspěšně experimentovat s nejžádanějším sklářským exportním materiálem a to broušeným olovnatým křišťálem. Recenzenti už v začátcích označovali jeho práci jako nejmodernější přístup k optice skla spojený s originálním výtvarným dekorem. Úspěšně se podílel na československé výstavě skla v Moskvě v roce 1960 a čtyři roky na to v New Yorku. Tvůrčí sklářské ateliéry v Novém Boru se však po odchodu klíčových osobností postupně rozpadaly a Ladislav Oliva zaměřil svou pozornost na práci s lisovaným sklem. V té době přišla nabídka inovovat a technologicky rozvíjet výrobu lisovaného křišťálu v Poděbradech. Nejprve to začalo externí spoluprací v roce 1964, až se talentovaný výtvarník do Poděbrad přestěhoval i s manželkou a oběma syny. Vydržel v Poděbradech jen do roku 1969 a v archivu skláren zůstala spousta jeho realizovaných a ještě víc nerealizovaných návrhů moderního užitkového skla. A právě tady dostal Ladislav Oliva a tím i poděbradské sklárny výjimečnou zakázku. Generální komisař československé expozice na výstavě EXPO 67 v Montrealu si přímo u Ladislava Olivy objednal monumentální skleněnou vitráž 400 x 80 cm. V Poděbradech vymyšlená a v Poděbradech zrealizovaná práce se podle výtvarného recenzenta vymykala z oblasti užitého umění a důstojně se zařadila po bok velkých malířských děl, která dala vzniknout novému pojmu sklářská plastika. Po úspěšné prezentaci na EXPO byla plastika prodána do města Saint John v New Foundlandu. Ještě několik výjimečných realizací mají spojení Oliva a Poděbrady a pak už po okupaci v roce 1968 se nad Ladislavem Olivou začaly stahovat mraky. Veřejně vyjádřil svůj nesouhlas s okupací a to jej poznamenalo na dalších 21 let. Pro rozdílné názory s vedením podniku opustil Poděbrady a začal se věnovat pedagogické práci. Začal v železnobrodské sklářské škole a po roce 1989 ještě chvíli učil v Kamenickém Šenově, kde před 44 roky započal svou uměleckou dráhu. Vedle učitelství se stále věnoval výtvarným návrhům, účastnil s výstav a soutěží, ustavičně zdokonaloval svůj originální výtvarný styl a úspěšně experimentoval s dalšími moderními výtvarnými technikami. (LL)