*1935 – †2023
Byl pokračovatelem rodinné firmy Petzoldů, který odvážně obnovil po desetiletí násilně přerušenou tradici. Na jejím počátku stál Jan Petzold (1727–1801), který se přestěhoval z rodné Chrudimi do Pardubic. Už samotná skutečnost, že jeho jméno stále funguje v rodinné paměti, svědčí o pevných rodinných vazbách. Petzoldovým se v Pardubicích narodil také jeho agilní vnuk Jindřich Petzold (1834–1917). Ten nejprve působil jako úředník železnice v Železném Brodě, ale pak byl přeložen jako přednosta stanice do Poděbrad a za rakouského mocnářství se o služebním přeložení moc nediskutovalo, natož protestovalo. Ale pokud bylo stěhování spojené s povýšením, nebylo ani moc důvodů protestovat. V novém bydlišti spolu se svou ženou Helenou (1847–1917) vychovali osm dětí. Petzoldovy brzy napadlo, že by se mohli, vedle práce na dráze, zaměřit i na vlastní podnikání. Tomu se zpočátku začala věnovat paní Petzoldová a v roce 1875 rozjela s pomocí manžela v bezprostřední blízkosti nádraží a železnice uhelné sklady, které v roce 2025 oslavily už 150 let od svého vzniku. Do podnikání se zapojila celá rodina. Firma se dobře rozvíjela. Nejprve v roce 1898 vyrostla na rohu dnešní Družstevní a Fügnerovy ulice výstavná rodinná vila s věžičkou. Na ni navazující patrový dům je z roku 1930. Za rozvojem firmy už stál Jindřichův syn Josef (1869–1958) a jeho manželka Božena (1879–1932). Jako prvorozený pokračoval ve vzkvétající rodinné firmě, k čemuž následně odmala vedl i své děti. Josef měl ještě mladšího bratra Karla (1885–1922), který za 1. světové války narukoval jako velitel úderné jednotky na západní frontě, obdržel řadu vyznamenání za statečnost, ale v zákopové válce mu omrzla noha, musela být amputována, a na následky zranění zemřel již v 37 letech. Josef také musel v roce 1915 narukovat, ale vrátil se v zuboženém stavu a tři roky se pak léčil po sanatoriích z válečných útrap. Josef Petzold se později ujal řízení uhelných skladů a do rodinné firmy zasvěcoval i své tři děti. Nejstarší Jindřich (1904–1969) odešel do Prahy jako elektroprojektant, sestra Jarmila (1908–1988), provdaná Staňková, se věnovala své nové rodině v Kluku, kde měl manžel prodejnu automobilů značky Praga. A tak prosperující firmu postupně přebíral prostřední syn Miroslav (1906–1981). Uhelným skladům se dařilo a Miroslav dokonce postavil na bouřlivě se rozvíjejícím Žižkově předměstí tři rodinné domy. Dva z nich ještě před válkou prodal a za utržené peníze vykoupil sousední pozemky uhelných skladů, včetně bývalého hostince z roku z 1882. Později společně se svým otcem Josefem na jedné části rozlehlé parcely postavil penzion Orlík v Proftově ulici, který dlouhá léta po znárodnění sloužil jako služebna veřejné bezpečnosti. Miroslav Petzold byl technicky nadaný a nechal si zapsat i několik zlepšovacích návrhů v oboru lisování uhelných briket a mechanické vykládky vagonů šnekovým dopravníkem. Za druhé světové války Petzoldovi pomáhali místním odbojářům a na svém pozemku dlouhé měsíce schovávali těžký kulomet. Když hrozilo prozrazení, tak se uskutečnil riskantní převoz na žebřiňáku se senem. V roce 1948 nový režim firmu znárodnil. V době znárodnění měly Petzoldovy uhelné sklady devět stálých zaměstnanců. Mimo uhlí tam probíhal prodej stavebního materiálu pro kompletní výstavbu domů a dřeva i pro truhlářské účely, včetně jeho strojního obrábění. Rovněž byl pro zákazníky k dispozici poloautomat na výrobu násad. Miroslav Petzold byl v padesátých letech odsouzen za svůj nedělnický původ na rok nucených prací. Na polomech ve Středočeském kraji pak vyřezával kulatinu ruční pilou. Po uplynutí trestu byl zaměstnán v kdysi vlastních Uhelných skladech státním podniku jako řadový referent, protože státem přidělený správce svoji práci nezvládal. V případě potřeby se však musel o víkendech zapojit i do ruční vykládky vagonů uhlí. Miroslav Petzold měl společně s manželkou Emilií (1911–1965 ) dva syny Miroslava a Josefa. Druhorozený Josef (*1939) pracoval jako referent ve firmě Frigera v Kolíně. Firemní žezlo měl přebírat prvorozený a v úvodu již zmíněný Miroslav (1935–2023), ale nakonec bylo všechno jinak. Vystudoval vysokou školu, získal titul inženýra a pracoval bezmála třicet let ve vývojovém oddělení v ZPA Pečky, poslední roky i na pozici vedoucího. Podobně jako otec projevil technický talent v autorství několika patentů týkajících se vývoje servopohonů ventilů pro jaderné elektrárny. Měl také státní zkoušky z anglického a německého jazyka. A byl to právě on, kdo se po roce 1989 odhodlal opustit práci, kde byl uznávaný a úspěšný a navázat na rodinnou tradici. V roce 1990 získal zpět od státního podniku Uhelné sklady dům s průjezdem a mostní vahou a pozemky a všichni začali znovu prodávat uhlí a později i stavebniny. Společně s manželkou Lenkou (*1945) měl dva syny. Prvorozený Miroslav (*1966) absolvoval střední strojní průmyslovou školu v Kolíně. Následně se vyučil se obráběčem kovů a elektrikářem, ale do dění v rodinné firmě se aktivně nezapojil. Na stopadesátiletou rodinnou tradici tak navázal mladší syn Ing. Leoš Petzold (1969), který nejprve vyplatil svého strýce Josefa z jeho firemního podílu a v roce 2017 převzal po otci vedení poděbradských uhelných skladů, čímž vlastně aktivně reprezentuje už pátou rodinnou generaci. Vlastní praxí a osobním příkladem tak dokládá, že pro každé poctivé a prosperující podnikání má rodinná tradice svůj nezastupitelný význam. (LL)