*1917 – †1998
Mnozí pamětníci na něj ještě dnes vzpomínají jako na přísného učitele češtiny na základní škole v Poděbradech. Ale zároveň někteří přiznávají, že na střední škole se už češtinu nemuseli moc učit, protože měli ze základní školy dobrou průpravu. Také si pana učitele pamatují na hřišti s nezapomenutelným trojcípým šátkem na hlavě – že by předchůdce dnešní módy klukovských cyklistických šátků? Možná si jeho žáci vzpomenou i na letní tábory, sběr borůvek, ranní mytí v dřevěném korytě před chatou, spaní pod stany, dlouhé túry na Mísečky, do Špindlerova Mlýna a okolí i lyžařské výcviky, které vedl na školní chatě ve Vítkovicích v Krkonoších. Také byl aktivním cvičitelem v místním Sokole spolu s kolegou Josefem Obrem. František se narodil v Jičíně do rodiny Karla Ponocného, který provozoval holičství a Anny Ponocné. Svého vlastního otce skoro nepoznal, zemřel v roce 1919 na následky zranění a nemoci z první světové války. Do svých 11 let vyrůstal jen s matkou, která musela převzít holičskou živnost. Poté se vdala za jičínského truhláře Vaněčka. Ten byl Františkovi dobrým nevlastním otcem a posléze i milovaným dědečkem jeho dětí. Podporoval jeho vzdělání, a proto mohl František vystudovat reálné gymnázium a učitelský ústav v Jičíně. Po absolvování ústavu v roce 1936 nastoupil jako pomocný učitel na různých školách – Nechanice, Hradec Králové, Jičín, Chotěšice, Městec Králové. Učitelskou praxi konal jako výpomocný učitel, a dokonce i jako zvláštní učitel náboženství a katecheta. Být pomocným učitelem nebylo v té době lehké, vždy bylo třeba počítat se změnou místa a hledat si ubytování, pokud možno co nejlevnější, protože platy pomocných učitelů byly nízké. Během pouhých tří let vystřídal celkem osm škol. Po čtyřleté praxi a zkouškách učitelské způsobilosti dostal v roce 1941 „definitivu“ a byl ustanoven odborných učitelem tělocviku, českého a německého jazyka. Nejdéle – 27 let – učil v Poděbradech. Začínal na dívčí škole, kde musel učit i francouzštinu a vzpomínal, že to nebylo jednoduché, protože byl vždy jen o několik lekcí napřed než jeho studentky. V Poděbradech se oženil s Evou Řezníčkovou a bydleli v domku v Hellichově ulici spolu s manželčinými rodiči. Narodily se jim dvě děti Jan a Olga. Jan se stal učitelem a pokračoval v otcových stopách, Olga vystudovala zdravotní školu a psychoterapii. V roce 1961 ovdověl a dlouho se staral o své dvě děti s pomocí babičky. Svou učitelskou kariéru zakončil v Třinci a Ostravě, kam se přestěhoval za rodinami svých dospělých dětí. Jeho poslední působiště bylo na základní škole Matiční v Ostravě, kde byl zástupcem ředitele. V Ostravě poznal také svou druhou ženu Marii. Spolu byli starostlivými a milovanými prarodiči a užívali si důchod na koncertech, divadelních představeních i pěších túrách. Do Poděbrad se vždy rád vracel a scházel se se svými přáteli a bývalými kolegy. V posledních letech jeho života ho bohužel omezovalo jeho onemocnění, ale stále si uchovával svůj ironický humor a dobrou paměť. (LiP)