*1910 – †1974
Absolvent architektury a pozemního stavitelství na ČVUT v Praze, respektovaný památkář a odborník na architekturu velkomoravské říše. Narodil se v Kleticích u Březnice. Jeho rodiče měli malé hospodářství, a protože po smrti otce, který byl smrtelně zraněn v 1. světové válce se musel postarat o tři mladší sourozence, místo studií se zprvu musel vyučit zedníkem. Stavbyvedoucí hloubavého a pracovitého mladíka doporučil ke studii na průmyslovce v Praze v Betlémské ulici a potom byl už jen krok na vysokou školu. Za 2. světové války se aktivně účastnil protinacistického odboje. Při Pražském povstání v květnu 1945 bojoval na barikádách. V letech 1945–1949 pracoval jako asistent Ústavu teorie a dějin umění ČVUT. Od mládí se zajímal o starou byzantskou a slovanskou architekturu. Z prostředků UNRA, které byly určeny pro využití v kultuře, se mu tehdy podařilo uspořádat pod patronací Stavební fakulty ČVUT expedici na dokumentaci srbských monastýrů, poškozených 2. světovou válkou. V roce 1950 přešel do památkového odboru Ministerstva školství a kultury a začal se profesionálně věnovat problematice rekonstrukcí a revitalizací památkových objektů. Kromě toho se zajímal o nově otevřené archeologické výzkumy nalezišť Velkomoravské kultury a pracoval na rekonstrukcích velkomoravských architektonických objektů. Podílel se na obnově Strahovského kláštera, Betlémské kaple a Karolina, na Slovensku pak Bratislavského hradu, Levočského oltáře, atd. Po vytvoření Státní památkové správy v roce 1953 se stal vedoucím oddělení historické architektury a soustředil se na formulování koncepce rekonstrukcí městských památkových rezervací. Velkou výzvou se pro něj stalo jmenování vládním zmocněncem pro rekonstrukci historického centra Chebu, kde po odchodu německého obyvatelstva zůstaly stovky prázdných památkově cenných domů. Rekonstrukce se však od počátku potýkala s množstvím problémů. Státní podniky v plánovaném hospodářství neměly volnou kapacitu na vládní zakázku a tak Pošmourný zapojil do realizace ještě přežívající malé živnostenské firmy, které byly operativní a měly i dobré výsledky. To byl první kámen úrazu, zejména pak v účetnictví, kdy tehdy ještě soukromé a stání firmy měly zcela odlišné způsoby financování. Další problém vyvstal při rekonstrukci dominantního kostela svatého Mikuláše, těžce poničeného při bombardováním na konci války. Četná jednání o rekonstrukci s vikářem farnosti byla označena jako nežádoucí bojkot církevní politiky KSČ. V roce 1957 vláda přijala opatření k omezení soukromopodnikatelských tříd a v Rudém právu vyšel kritický článek, který konkrétně na příkladu Josefa Pošmourného ukazoval, že vládní zmocněnec zklamal důvěru strany a vlády zapojením soukromého sektoru. Pošmourný byl na základě článku v Rudém Právu odvolán ze své funkce, zatčen a byla na něj uvalena vazba za podezření ze sabotáže vládního úkolu. Lidovým soudem byl v roce 1958 odsouzen za porušení povinností veřejného činitele a za podíl při rozkrádání státního majetku na 18 měsíců odnětí svobody nepodmíněně. Po odvolání k Nejvyššímu soudu byl Pošmourný propuštěn a zpočátku pracoval jako pomocný dělník na terénních výzkumech Archeologického ústavu ČSAV v Bylanech a na Oškobrhu. Krátce nato však byl vtažen do dalšího procesu v souvislosti s chebskou revitalizací, protože údajně proplácel milionové faktury soukromým subjektům a nedostatečně kontroloval odvedenou práci. Chebský okresní soud v roce 1961 odsoudil Josefa Pošmourného na čtyři roky nepodmíněně. Po dobu výkonu trestu byl zařazen do Technického ústavu Ministerstva vnitra, kde různí odborníci zpracovávali v rámci výkonu trestu projektové dokumentace. Možná byl hlavní cíl zinscenovaného procesu, aby stát odstranil z rozhodovacích procesů o památkové péči odborníky, kteří by mohli svou autoritou bránit některým nevratitelným demoličním záměrům. Však také následně ministerstvo rozhodlo o zbourání řady vzácných historických domů nejen v Chebu. Po řadě soudních přelíčení, kdy se kauza dostala dvakrát k projednání u Nejvyššího soudu, byl vydán osvobozující rozsudek a Pošmourný byl propuštěn z vězení. Na nejbližším zasedání České komory architektů bylo konstatováno, že celá skupina pod vedením Pošmourného byla odsouzena nezákonně a byla rehabilitována. Teprve od roku 1963 se v Brně mohl opět věnovat dřívějšímu zkoumání velkomoravské kultury ve Starém Městě u Uherského Hradiště. V roce 1969 získal doktorát věd. Publikoval řadu prací z dějin byzantského a slovanského stavitelství a architektury Velké Moravy. Pikantní je, že v době jeho vazebního stíhání v roce 1958 byl souběžně jeho model rekonstrukce velkomoravského kostela „Na špitálkách“ z vykopávek u Uherského Hradiště s velkým úspěchem vystavován v československém pavilonu na EXPO 1958 v Bruselu. Také v Poděbradech (kromě archeologického výzkumu nedalekého Oškobrhu) zanechal po sobě významnou stopu. Byl členem vědecké rady poděbradského muzea pro přerovský skanzen, pracoval na vzniku umělecké galerie v Poděbradech a významně pomáhal rozšiřovat sbírky muzea. Ale zejména Poděbrady se mu staly druhým domovem, protože si už v roce 1947 vzal za manželku dceru Vojtěcha Obereignera Jiřinu, studentku architektury a během cesty po jihoslovanských monastýrech měli v Péčské patriarši velkolepou svatbu. V Poděbradech je Josef Pošmourný také pohřbený na hřbitově v Kluku. (LL)