*1862 – †1946
Mezi jmény věrných lázeňských hostů, kteří se dlouhými a opakovanými pobyty sžili s Poděbrady, a získali tady řadu blízkých přátel, najdeme i spisovatelku a dramatičku Gabrielu Preissovou. Přestože je tvorbou spojována hlavně s moravským Slováckem, má své kořeny ve zdejším kraji. Velkou část svého života prožila ve středních Čechách. Narodila se v Kutné Hoře do rodiny řeznického mistra Sekery, který však zemřel do roka po jejím narození. Ani prvního otčíma si mnoho neužila. S druhým otčímem a s matkou se přestěhovali do nedalekých Plaňan, 15 kilometrů od Poděbrad, kde si rodiče otevřeli obchod a malá Gabriela tady získala základní vzdělání. Odtud byla poslána do Prahy na vychování k matčině tetě. Ta byla provdána za archiváře Františka Dvorského, který měl čilé styky s mnoha osobnostmi tehdejšího kulturního světa. Rok z tohoto pobytu strávila v Hodoníně u matčina strýce Procházky, který byl zaměstnán v hodonínském cukrovaru. V Hodoníně se začala zajímat o život tamního lidu, o jeho zvyky a obyčeje a tady také poznala svého budoucího manžela Jana Preisse, pokladníka v cukrovaru, za něhož se roku 1880 provdala. Později se manželé Preissovi stěhovali do Oslavan, do moravského Šternberku a také na rodinný statek nedaleko korutanského Klagenfurtu, kde žilo hodně Slovinců. Na všech místech věnovala velkou pozornost osudům místních obyvatel, zřejmě silně ovlivněna Eliškou Krásnohorskou a Karolinou Světlou, s nimiž se osobně znala z doby svého pražského pobytu. Tehdy začala psát své nejznámější prózy i divadelní hry. V roce 1898 se manželé Preissovi s třemi dětmi přestěhovali natrvalo do Prahy a v letech 1903–1906 si nechali postavit podle návrhu Josefa Fanty v Jevanech vilu (pro zajímavost tu později koupil známý hudební skladatel Karel Svoboda). Když v roce 1908 Gabriela Preissová ovdověla, byla už známou a hojně vydávanou spisovatelkou. Ještě tentýž rok se provdala za rakouského plukovníka Adolfa Halbertha (1858–1849), s nímž se pak stěhovala na různá místa mocnářství, kam byl odvelen. Za první světové války to bylo také do Milovic, kde se stal velitelem vojenského zajateckého tábora. To bylo 25 kilometrů od Poděbrad, vrátila se do rodného kraje a cítila se tady velmi dobře a bezpečně. Možná i proto tajně pomohla k úspěšnému útěku tří prominentních zajatců na jaře 1915. Šlo o hraběte Nikolaje Tolstého, příbuzného velkého spisovatele, prince Jažvila a knížete Vukotiče, příbuzných černohorského krále. Útěkáři se přišli spisovatelce ještě v noci po útěku poděkovat. Manžel byl suspendován a přeložen. Po první světové válce se rodina usadila v Praze a stárnoucí Preissová objevila Poděbrady. Jezdila sem pravidelně do vily u knížecí bažantnice, kterou si přestavěl z bývalé panské hájovny Ing. Karel Kašpar, švagr velkostatkáře Josefa Hyrosse. (Po válce byl dům upraven na zvláštní školu.) Jako uznávaná spisovatelka a pravidelný lázeňský host byla Preissová poctěna městem a ve čtvrtek 5. května 1932 byla na její počest a za její přítomnosti slavnostně vysazena lípa. Košatý strom v trojúhelníkovém parčíku mezi Palachovou a Studentskou ulicí poblíž zatravňovací plochy spisovatelku stále připomíná. V roce 1938 u příležitosti 30. výročí založení poděbradských lázní zavzpomínala a poeticky popsala svůj vztah k Poděbradům. Dověděla se o nich v cizině od jednoho německého lékaře, který obdivoval všechny české lázně a hlavně pak „český Nauheim“, jak nazval ty poděbradské. Gabriela Preissová píše v pamětním tisku: „Když jsem se potom octla v Poděbradech a rozhlížela jsem se nejprve po náměstí, řekla jsem si sama k sobě: „Zvláštní lázeňské město! Nikde nevidím usoužených, beznadějných či malověrných tváří. Kde se skrývají nějací ti úzkostmi pokroucení? Kolem věkovitého hradu hýřily sluneční paprsky, velebná a vítězná Jiříkova socha tonula v záři. Ten veliký člověk roznášel orlím pohledem svou světoznámou vůli a snahu o světový mír a zároveň zdravou sílu svého národa, která se nebojí dosahu úderu. „Nedáme se!“ hovoří mocně jeho pohled…V roztomilém parku notovala dobrá hudba zrovna „Proč bychom se netěšili“, procházející se mládí i sedící stáří zdálo se v červnovém odpoledni tak rozjařené, jako by se všem chtělo do tance. „Zvláštní lázně“ chápala jsem jen stále sama rozradostněná. Moji rozmilí hostitelé bydlí ve vile, kterou objímá háj zvaný Bažantnice. V podvečer jsem se tam posadila do zelené houšťky se zaslíbenou mi nadějí, že uslyším slavičí zpěv. Okolí tichlo se mnou a najednou se mi ozval dotoužený tlukot slavíka. Poprvé v životě se mi podařilo jej dostihnout v našich Poděbradech.“ Za druhé světové války dobou těžce zkoušená spisovatelka pobývala vedle Prahy na několika různých místech, ale nejméně dvě letní sezóny ještě prožila v Poděbradech, kde se setkávala s uměleckou komunitou, která se snažila ve zdejší přírodě zapomenout na strasti doby. Nové práce už netvořila, pouze tady revidovala výbor ze svých spisů. (JH)