*1891 – †1947
Řídící učitel, schopný organizátor, autor, vůdčí osobnost, odbojář, ale především nadšený divadelní ochotnický režisér a scénograf. Těmito slovy lze jednoduše popsat Jana Radu, který působil v Poděbradech v 1. polovině 20. století a jeho jméno je nesmazatelně zapsáno na mnoha plakátech, programech a v novinových článcích, které reflektovaly kulturní dění v Poděbradech nejen za první republiky. Jan Rada byl hlavním režisérem v Divadelním spolku Jiří, podílel se na většině uváděných inscenací a často zajišťoval také scénickou stránku představení, která se odehrávala převážně v Jiříkově divadle na rohu dnešních ulic Divadelní a Na Valech. Podle divadelní kroniky byla jeho první režií v roce 1927 romantická komedie s názvem „Muži nestárnou“. Do spolku přivedl také svoji manželku Boženu, které se přezdívalo „Radovka“, sám se ale pevně držel režie a na jeviště se jako herec nikdy nepostavil. Byl přísný jako učitel, tak i režisér, mluvil pomalu a dokázal si vybudovat respekt. Na přelomu 20. a 30. let nebylo výjimkou, že s divadelníky nazkoušel za rok až deset nových her rozličných žánrů. Stal se také předsedou spolku a v této pozici působil dlouhá léta. Ale i přesto, že Divadelní spolek Jiří zažíval jedno ze svých nejplodnějších a nejúspěšnějších období díky neustále se rozvíjejícím lázním, v jeho jádru již od 20. let bujely rozbroje. Z dochovaných vzpomínek už není možné zcela určit, čeho se spory týkaly, ale situace vyeskalovala na začátku 30. let a jedním z hlavních aktérů byl právě Jan Rada, který po jednom neúspěšném představení rezignoval na funkci předsedy a doporučil spolku nepokračovat dál v činnosti. Následně rezignovali i další členové, byl zvolen nový výbor a Radu nakonec ze spolku zcela vyloučili. Avšak už v srpnu roku 1935 vznikl nový divadelní spolek s názvem Tyl, ve kterém Rada působil jako hlavní režisér. Jeho předsedou se stal poděbradský kronikář a ochotník Milan Zadina a hrálo se v sále poděbradské Záložny. Oba spolky, „Jiřího“ a „Tyla“, opět spojila nešťastná událost. V únoru 1937 vyhořelo Jiříkovo divadlo a spolky se znovu propojily, aby společně vystavěly nové, které snad bude i více vyhovovat zvyšujícím se nárokům doby. Ale blížící se válka a následný zákaz civilních staveb zhatil všechny plány a ochotníci se nového divadla na původním místě už nikdy nedočkali. Jan Rada ale nezůstal nečinný ani během války a dokázal prosadit, aby se postavilo tzv. Prozatímní divadlo v prostorách původní hospody Na Kovárně. Architektem se stal Jindřich Freiwald, tvůrce řady divadel například v Kolíně, Chrudimi nebo v Hronově a je také autorem projektu nového nerealizovaného poděbradského divadla. Shánění materiálu bylo ve válečných letech velmi složité, ale přesto se Rada zařekl, že nové divadlo nesmí město nijak finančně zatížit a celou částku, která přesahovala 1 milion korun, získal z darů a půjček místních spolků, jednotlivců, peněžních ústavů i větších podniků. A díky tomuto malému zázraku měli divadelníci od roku 1942 opět své, ač provizorní divadlo. Do úředního rozpuštění v následujícím roce dokázali odehrát dalších šedesát tři představení. Rada se zapojil také do odbojové činnosti v Poděbradech a stal se členem tzv. ÚVODu (Ústředí vedení odboje domácího) a současně působil ve velmi ostře sledované nezáviděníhodné obecní funkci. Po zatčení starosty Caňkáře a následně i místostarosty Kerharta došlo 10. srpna 1940 k rozpuštění obecního zastupitelstva. Okresní hejtman Drábek pak jmenoval 23. září 1940 obecní správní komisi a do jejího člena postavil jako předsedu právě Jana Radu, který už v té době působil v ilegální organizaci. Správní komise skončila 15. 12. 1941 a většina členů, včetně Rady, byla postupně pozatýkána za ilegální činnosti a transportována do koncentračních táborů. Jan Rada byl vězněn v Kolíně, Terezíně, Norimberku a Chebu a nakonec propuštěn v říjnu 1944. Po návratu do Poděbrad a skončení války se opět stal předsedou Divadelního spolku Jiří a vrátil se k režírování. Zemřel v únoru roku 1947 a tak se nedožil roku následujícího, kdy město vypovědělo s ochotníky smlouvu o využívání Divadla Na Kovárně a odsoudilo je tím k dlouholetému tápání bez prostoru a k utlumení činnosti. (KV)