*1885 – †1929
Ze starého poděbradského rodu Řezníčků vzešlo několik osobností, které svým významem překročily rámec rodného města. K takovým můžeme počítat i Emila Řezníčka, v první čtvrtině minulého století předního operního pěvce brněnské a pak plzeňské opery. Otec byl Jan Řezníček, matka Adéla, rozená Silvestrová. Už kulturní prostředí, ve kterém vyrůstal, ho předurčilo na uměleckou dráhu. Od mládí bylo jeho živlem ochotnické divadlo, které se na přelomu 19. a 20. století dostalo na jeden ze svých vrcholů a o pohledného hocha s kadeřavou, hrdě vztyčenou hlavou, jemuž osud otvíral zdánlivě skvělou budoucnost, byl na poděbradských divadelních prknech zájem, jak ze strany režisérů, tak i nadšených divaček. Jenže slibná budoucnost mu byla předčasně odepřena, jak se místní veřejnost mohla dovědět z nekrologu v Poděbradských novinách z 5. prosince 1929. Podle něho Emil Řezníček se vedle vysokoškolského studia se zálibou oddával hudbě, zpěvu a divadlu, kde ukázal se jako nadaný ochotník, vytvořiv na zdejší scéně Jiříkova divadla několik vzácně kreslených postav, které dosud zůstávají v živé paměti. Řezníček byl však hlavně pěvec. Nadán mohutným zvučným barytonem, kterému věnoval všestrannou péči v odborné, chvalně známé pěvecké škole Waltersteinově v Praze, vyspěl po několikaleté svědomité přípravě v umělce, který upřímně byl vítán na koncertním pódiu i prknech divadelních. Leč osud definitivně rozhodl o jeho životní dráze. Rozhodnutí přišlo z nenadání. Řezníček zanechav dalších studií (měl odbyté již dvě státnice inženýrské) odešel tam, kam jej táhla touha a ctižádost všech mladých, poeticky založených srdcí, ke své dávné lásce, k divadlu. Svou uměleckou dráhu započal u Národního divadla v Brně, kam byl angažován v roce 1912 jako druhý sólista… Zpíval zde v Daliboru Budivoje, v Čarostřelci knížete, ve Violetě otce, v Hubičce Tomáše, v Komediantech Silvia, v Jakobínu Adolfa, v Prodané nevěstě Míchu, v Jessice Antonia a v celé řadě dalších. Třebaže měl od roku nové angažmá v Plzni, svatba proběhla v roce 1915 v rodných Poděbradech, kde se oženil se svou krajankou a členkou téhož divadla Milenou Piskáčkovou rovněž z Poděbrad. Manželského života si však mnoho neužil, protože záhy musel narukovat na frontu. Až do samého konce války sloužil na vojně, jako jednoroční dobrovolník domobraneckého pluku č. 10 v Tyrolích. Ale hned po převratu v roce 1918 se vrátil k divadlu. Ale to už od roku 1917 na něj doma čekal jeho jediný syn Zdeněk. Emil po válce se vrátil do angažmá v Městském divadle v Plzni, kde se stal prvním sólistou. Tady vytvořil dlouhou řadu stěžejních postav známých oper, často titulních rolí jako Evžena Oněgina, Přemysla v Libuši, Toreadora v Carmen, Ctirada v Šárce, krále Vladislava v Daliboru atd. Zde získával samé pocty, obdiv publika i pochvalné referáty. Jeho pěvecká kariéra tady bohužel netrvala dlouho. Na vrcholu slávy v červenci 1922 byl stižen silným záchvatem mrtvice a ochrnul na celou levou polovinu těla. Manželé Řezníčkovi se natrvalo přestěhovali do rodných Poděbrad a manželka o těžce nemocného se obětavě starala. Když se trochu jeho zdravotní stav zlepšil, snažil se být užitečný, začal tu vyučovat zpěv a psát referáty o hudebním a divadelním životě ve městě do místních novin. Rád vysedával v oblíbeném koutku v útulné Váňově kavárně vedle zámku, kde v kroužku svých přátel se do poslední chvíle mohl obírat tím, co ho přitahovalo celý život, svou láskou k divadlu. Časně ráno 17. listopadu 1929 dostal Emil Řezníček další silný záchvat mrtvice, kterému podlehl. Poté, co se s ním poděbradská veřejnost se rozloučila v nymburském krematoriu, byly jeho ostatky uloženy do rodinného hrobu na hřbitově v Kluku. (JH)
Foto Archiv města Plzně