*1818 – †1893
Až do vydání Tolerančního patentu Josefem II. v roce 1781 žili v Poděbradech Židé jen výjimečně. Ani na celém poděbradském panství jich nebylo mnoho, jen několik tak zvaných ochranných Židů se svými rodinami obývalo dvě chalupy u panského dvora v Malém Zboží. Tito Židé mohli provozovat vinopalnu, nebo handlovat a za to museli platit do panských důchodů vysoké poplatky. Velkostatku se vyplatilo, když zřídil panskou židovnu také na Nymburském předměstí. Brzy ze stejných důvodů to udělala i obec. Když se k prvním 29 poděbradským Židům v roce 1843 přidali další z Malého Zboží z Malého Zboží, stoupl jejich počet na 53. Mezi nimi byli pravděpodobně i Raubitscekové/Roubíčkové, kteří tak patřili vedle Katzů, Kantorů a Poriasů k nejstarším v Poděbradech žijícím židovským rodům. Uvolněním politických poměrů v zemi po roce 1848 pak přicházeli a usazovali se v Poděbradech další Židé. V roce 1880 jich tu bylo 153 a obsadili většinu domů na náměstí. Ovšem pak jejich počet začal klesat, neboť se stěhovali do větších měst. Tehdejší Poděbrady už jim byly malé. Roubíčkové jsou toho příkladnou ukázkou. Otec Morice s dalšími třemi dětmi se přistěhoval do Poděbrad před rokem 1849. Toho roku totiž koupil jeho syn Moric se svým bratrem Leopoldem v dražbě za 6585 zlatých rohový dům čp. 40/I. na severní straně náměstí (dnes kavárna Adria). Po odstoupení bratra se stal jediným vlastníkem. Moric Roubíček byl podle Hellichova rodokmenu dvakrát ženatý. První žena Amalie zemřela v roce 1877 a druhá Marie rozená Karpelesová ho o rok přežila. Z tohoto manželství vzešlo celkem 5 dětí, tři synové a dvě dcery. Nejstarší byla Julie, pak přišel Theodor, který s Martou Schwarzovou z Prahy vyženil 50 tisíc zlatých věna. Otto si vzal místní Antonii Ledererovou, Oskar se stal bankovním úředníkem a nejmladší Malvína se provdala za Emana Mauthnera. Moric začal provozovat na náměstí vedle krámu s koloniálním zbožím také vinopalnu, která se nacházela nedaleko v panské dřevnici, v místech nynějšího lázeňského parku. Také si od panství pronajal nedaleký dvůr Blato. Tady se věnoval hospodářství, z něhož mu šly největší zisky. Proto v roce 1877 mohl koupit docela rozlehlý pozemek u dráhy, na kterém se rozhodl postavit lihovar. Do stavby se skutečně pustil a začal ho budovat se svým nejstarším synem Theodorem. Dokonce ho začal provozovat, ale štěstí mu tentokrát nepřálo. Produkty, které tu vyráběl pro nedostatek čisté vody nebyly dobré a nešly na odbyt. Na radu geologické komise založil nákladným způsobem studnu velkých rozměrů. Nejdříve se složitě kopala a pak vrtala. Ani v hloubce 85 metrů se však na vodu nenarazilo. Roubíček se zadlužil a na lihovar musel vyhlásit konkurs. Netušil, že kdyby se vrtalo o pár metrů hlouběji, narazil by na minerální vodu, jak se to podařilo o pár let později knížeti Hohenlohe. Po tomto nezdaru Moric Roubíček prodal pozemek pražskému továrníku Ringhoferovi, který měl snahu podnik přebudovat na cukrovar. Nedostatek dobré vody byl velkou překážkou i pro provoz cukrovaru, až jeho majitel skončil sebevraždou. Další továrník Ferdinand Janowitz z Brandýsa nad Labem už byl úspěšnější se svou olejnou. Syn Theodor Roubíček po tomto nezdaru odešel s rodinou do Drážďan, kde založil prosperující cementárnu a dobře se mu dařilo. V Poděbradech zanechal syna Lea, který byl velmi společenský, hlásil se k Čechům, byl členem mnoha zdejších spolků a podporoval české národní snahy. Později narukoval do první světové války a tam přišel o pravou nohu až po stehno. Jako válečný invalida měl přednostní právo na trafiku a také ji získal. Už dříve měla koncesi na prodej tabáku po celém okrese babička z matčiny strany Taussigová, bydlící nedaleko v domě čp. 37/I. S ní byl Leo v úzkých kontaktech, a proto mu hlavní trafiku nejen postoupila, ale v roce 1917 mu pomohla i se splacením domu č.p. 39/I, který koupil za tím účelem od obchodníka Weyvary. Přes své postižení se Hugo oženil, ale hned po smrti babičky Poděbrady opustil. Dům prodal obchodníku Dobrému, který si v něm otevřel koloniální obchod. Moric Roubíček zemřel v Poděbradech ve věku 75 let. V jeho domě na náměstí zůstal druhý syn Otto a pokračoval ve vedení koloniálního obchodu, ve výrobě kořalek a ve výčepu kořalek. Do výčepu chodili hodně dělníci po práci na skleničku a on na této živnosti slušně vydělával. Když byl v roce 1900 obviněn z mravnostního deliktu, následně po ročním vězení svůj dům prodal a s manželkou Antonií se odstěhoval do Vídně. Novým majitelem se stal opět obchodník Augustin Weyvara. Ten ve starém krámě vedl nadále koloniální obchod a kořalnu za krámem proměnil v prosperující vinárnu. Časem koloniál nahradil velkým železářstvím, dlouho jediným v městě a širokém okolí. Spletité osudy podnikavého Morice Roubíčka/Raubitsceka a jeho potomků jsou příznačné pro židovskou komunitu na malém městě v druhé polovině 19. století. (JH)