*1908 – †1979
Rodák z Panenského Týnce na Lounsku se stal vojákem z povolání. Roku 1928 dokončil dvouleté studium na vojenské akademii v Hranicích a nastoupil k dělostřelectvu. Roku 1931 dokončil pozorovatelskou školu a v dalších letech sloužil u Leteckého pluku 2 a později Leteckého pluku 6. V lednu 1936 dokončil dálkové studium pražské Svobodné školy politických nauk. Zajímavá mise jej čekala po vypuknutí španělské občanské války. V dubnu 1937 byl přidělen k ministerstvu zahraničních věcí jako člen kontrolní komise pro neintervenci. Působil v Londýně a Perpignanu a do Československa se vrátil těsně před okupací. V červenci 1939 Zbyněk Roušar odešel do Polska, aby se připojil ke vznikajícím československým zahraničním jednotkám. Prezentován byl 28. srpna 1939 v Krakově. Válka vypukla za tři dny. Po porážce Polska byl internován v Sovětském svazu. Když mu bylo povoleno zemi opustit, odcestoval do Francie, ale do bojů nezasáhl. Po kapitulaci Francie unikl do Velké Británie, kde se 15. října 1940 připojil jako navigátor k 311. čs. bombardovací peruti. Již 27. října 1940 však byl od jednotky pro neupřesněné neshody s nadřízenými odeslán do depotu v Cosfordu a později k čs. smíšené brigádě, tedy k pozemní jednotce. Dobové záznamy naznačují, že se na něm podepsala sovětská internace. Hodně času proto trávil na zdravotní dovolené. Nakonec se souhlasem prezidenta Beneše odešel do Francouzského svobodného letectva. Od prosince 1942 do listopadu 1944 působil u jednotky GroupeArtois – EscadrilleArrasve ve Francouzské rovníkové Africe na základně Pointe-Noire. Její letouny Wellington a Anson doprovázely atlantické konvoje. Válku zakončil jako styčný důstojník u 2. britské armády. V Hamburku byl po válce úspěšný při zajištění repatriace krajanů a československého majetku. Za svou válečnou službu obdržel několik vyznamenání. Rozporuplným obdobím jsou Roušarovy první poválečné roky. V roce 1945 vstoupil do komunistické strany, přičemž mezi ručitele patřila Anežka Hodinová-Spurná. V letech 1945–1946 působil v 2. oddělení Hlavního štábu, což byla vojenská zpravodajská služba. V srpnu 1946 byl přidělen k ministerstvu zahraničních věcí a od roku 1947 přešel do diplomacie. Jeho archivní složka obsahuje i životopis, dle kterého mu Karel Vaš dal úkol sledovat spolehlivost nekomunistických zaměstnanců ministerstva. Roušarovým kariérním vrcholem bylo v říjnu 1947 jmenování prvním československým konzulem v Belgickém Kongu. Až do roku 1960 to byl v celém regionu jediný zastupitelský úřad zemí východního bloku. Kongo bylo významným producentem uranu a pocházel z něj štěpný materiál první americké jaderné bomby. Podle publicisty Karla Pacnera měl Roušar pro vojenskou rozvědku monitorovat jeho těžbu. Začátky konzulátu byly obtížné jak kvůli špatnému materiálnímu zabezpečení, tak kvůli vyhrocenému osobnímu sporu konzula Roušara s jeho zástupcem Vladislavem Roubalem. Výsledkem bylo, že Roušar informoval centrálu o Roubalově pokusu kontaktovat v exilu žijícího demokratického politika Huberta Ripku. Odvolaný Roubal byl při návratu do Prahy zatčen a odsouzen na jedenáct let. V říjnu 1951 byl zastřelen při pokusu o útěk z uranového pracovního tábora v Horním Slavkově. V té době už ani Zbyněk Roušar nebyl konzulem, neboť jej smetla rozsáhlá čistka v československé diplomacii a od října 1951 pracoval v Chomutově jako pomocný dělník. Z komunistické strany byl roku 1951 vyloučen. Ale ještě v lednu 1951 v kádrovém dotazníku uvádí, že pravdivost jím uvedených údajů mohou potvrdit i Bedřich Reicin a Karel Vaš. Tím začala životní etapa, pro kterou je Zbyněk Roušar znám asi nejvíc. V Poděbradech, kde žila jeho sestra, se stal partnerem Zdeny Mašínové, vdovy po popraveném hrdinovi odboje Josefu Mašínovi. Okouzlil ji uhlazeným chováním, znalostí jazyků i láskou k hudbě. To ale nebylo vše. Když synové Ctirad a Josef Mašínové začali organizovat protikomunistické akce, Roušar se stal jakýmsi jejich mentorem, který s jejich strýcem Ctiborem Novákem schvaloval využití získaných peněz. Činnost skupiny bratří Mašínů vyústila v jejich útěk do Německa a rozsáhlý politický proces. Zbyněk Roušar byl zatčen v listopadu 1953 a v roce 1955 byl odsouzen na doživotí, což bylo až později zmírněno na 25 a nakonec 15 let. Mimo jiné prošel věznicemi Mírov a Valdice. Jako mnozí političtí vězni ve vězení zpočátku kladl odpor a sdružoval se s dalšími politickými vězni. Trest však byl velmi dlouhý. Propuštěn byl až v roce 1965. Po propuštění žil v Poděbradech, kde se roku 1979 jeho život uzavřel. (ML)