*1832 – †1887
Byl vysoký rakouský důstojník a jeden z prvních českých politiků pocházející z Poděbrad. V letech 1883 až 1885 byl poslancem Říšské rady za Národní stranu svobodomyslnou, známou jako mladočeši. Pocházel z chudých poměrů, ale v rakouské armádě se vypracoval do nejvyšších důstojnických pozic. Po měšťanské škole nastoupil do vojenské školy v Jičíně a už ve věku osmnácti let byl jmenován poručíkem. Podílel se na dvou neúspěšných rakouských válečných dobrodružstvích. Jednak v roce 1859 na rakouském tažení ve válce proti Sardinii, která skončila ztrátou Lombardie a o 7 let později na prusko-rakouské válce s vyvrcholením bitvy u Hradce Králové v roce 1866, v níž spojené rakouské a saské armády přišly bezmála o 45 tisíc mužů. V roce 1874 byl povýšen na plukovníka a velel 41. pěchotnímu regimentu. V roce 1878 dosáhl hodnosti generálmajora. Za zásluhy během tažení roku 1866 mu byl udělen Řád železné koruny. Získal i Císařský rakouský řád Leopoldův. Podílel se na operacích rakousko-uherské armády v Bosně. Do roku 1882 sloužil jako brigadýr u 27. pěchotní brigády v Prešpurku. O politické angažmá se pokoušel už krátce po získání hodnosti generálmajora v roce 1879 pod jménem Adalbert Sametz. Chtěl neúspěšně zastupovat zájmy českých národních stran. Roku 1883 odešel na vlastní žádost do penze a usadil se v Praze a pokračoval ve snaze o angažmá ve vrcholné politice. Na poslance Říšské rady ho navrhl Český klub, který sdružoval staročeské, mladočeské a velkostatkářské křídlo české politiky. Do tohoto orgánu, který byl vlastně celostátním parlamentem Předlitavska, usedl jako poslanec po doplňovacích volbách roku 1883 za kurii městskou v Čechách, obvod Litomyšl, Polička, Lanškroun. Slib složil 4. prosince 1883, ale už 4. března 1885 byl zbaven mandátu pro slabomyslnost. Jeho politickou dráhu přerušilo psychiatrické onemocnění. V prosinci 1884 musel být dopraven do zemského blázince v Praze poté, co se u něj objevovaly výstřednosti v chování, které se prohlubovaly, takže v závěru již nepoznával své blízké. Duševní choroba byla podle dobového tisku patrně dědičnou; v zemském blázinci byla hospitalizována ještě před ním i jeho sestra. Podle ošetřujícího lékaře dr. Karla Kuffnera trpěl paralýzou, postupným mizením duševních schopností. V roce 1886 se podle něj občas choval „bouřlivě“ a zachoval si něco z vojenských zvyků v pohybech a jednání, ale už neměl naději na zlepšení. Hospitalizace Poslance Říšské rady v blázinci bylo hodně atraktivní téma nejen pro pražskou smetánku, ale i pro novináře z Národní politiky spřízněné se staročechy. Generál Samec zemřel po delší nemoci na ochrnutí plic v pražském ústavu pro choromyslné a pohřben byl na vojenském hřbitově v Karlíně u Invalidovny. Jeho úmrtí mělo nakonec i soudní dohru. Známý pražský deník Národní listy totiž v nekrologu, který vyšel den po jeho úmrtí 12. července, uvedl mimo jiné: „Také u Bihače dobyl Samec s vojenským sborem svým skvělého vítězství, kteréž však bylo mu upíráno a kladeno na vrub vrchního velitele okupační armády, vévody Virtemberského, jemuž dostalo se vysokého vyznamenání, řádu Marie Terezie za udatenství, na nějž nároky příslušely generálu Samcovi. Vida v tom pokoření své, vyžádal si generál Samec zvláštní audienci u císaře, aby mohl býti ze služeb vojenských propuštěn. Po delším vyjednávání odebral se na odpočinek…“ a na závěr noviny napsaly: „Práci vlasteneckou ztrpčovaly mu jedině vzpomínky na nevděk, kterého, jak pevně byl přesvědčen, dostalo se mu za věrné a poctivé služby. To bylo i příčinou choroby, jíž po delší době včera podlehl.“ C. k. zemský soud v Praze tento článek kvalifikoval jako zločin „uražení Veličenstva“, protože troufalý autor podle něj nepřímo vyčítal císaři nedostatečné ocenění generálových zásluh a porušil tak povinnost prokazovat panovníkovi náležitou úctu. Příslušné odpolední vydání novin bylo zabaveno a rozsudek musel být v nejbližším čísle uveřejněn, ale nikdo konkrétní už nebyl dále postižen. (LL)