*1926 – †1996
Nebyl poděbradským rodákem, ale jeho bezprostřední vztah k tomuto městu trval skoro dvacet let. Díky tomu se zapsal do jeho historie řadou významných počinů. Narodil se v Nymburce v rodině stavitele Otakara Šebka, za první republiky významného představitele nymburského kulturního života. Otec i celé příbuzenstvo bylo aktivně zapojeno zejména do nymburského Hlaholu, a tak i jeho od útlého mládí provázela hudba a zpěv. Díky mimořádnému hudebnímu nadání se vedle klavíru sám naučil hrát na varhany cimbál a dudy, což pak uplatnil na nymburské reálce ve studentské dudácké kapele, jako varhaník v československém kostele i jako sborista a pak sólista Hlaholu, a nakonec jako jeden ze zakladatelů národopisného souboru Kolovrat. Právě odtud se datuje jeho velký zájem o autentické lidové písně, které od mládí začal sbírat a zapisovat po celém Nymbursku. Jeho Lidové písně a tance z Nymburska, vydané v Poděbradech v roce 1959 i další folkloristické stati a studie ho zařadily k uznávaným národopisným sběratelům. Důkazem toho je dočasné přejmenování každoroční folklorní přehlídky Polabská vonička na Šebkův Nymburk. Šebkovo nadání bylo ovšem mnohem všestrannější. Byl výborným a pohotovým řečníkem a stejně tak lehce a čtivě psal o přírodě a na nejrůznější hlavně vlastivědná témata. Jeho bibliografie obsahuje skoro tisíc odborných statí a popularizačních článků. Po skončení přírodovědeckých studií, zaměřených hlavně na mykologii a antropologii stal se v roce 1945 tajemníkem České zemědělské akademie v Praze, kde zažil dobu nadšeného „mičurinského hnutí“ a získal důležité organizační a redaktorské zkušenosti. Pro jeho budoucí profesi přírodovědce v nově zřízeném Krajském vlastivědném muzeu v Poděbradech bylo přínosem i jeho předchozí jmenování referentem pro výzkum a pokusnictví v zemědělském odboru ONV v Nymburce, kde pobyl do konce roku 1955. Od 1. ledna 1956, kdy začal do Poděbrad dojíždět, stihl Svatopluk Šebek řadu dalších aktivit, souvisejících s posláním vlastivědného muzea. Když bylo tehdy krajské zařízení v roce 1958 zrušeno, Svatopluk Šebek jako jediný odborný pracovník se stal od 1. ledna 1959 ředitelem nyní už zase jen Městského vlastivědného muzea. Přestože muzeum pokleslo na městskou úroveň, zůstala mu celookresní působnost. Pod Šebkovým odborným vedením byla nově vybudována kompletní řada moderně pojatých expozic funkčních dlouhou řadu let. V té době byla také pod Šebkovým vedením upravena hradní kaple a tzv. rodná síň krále Jiřího na unikátní Schnirchovu galerii. Svatopluk Šebek přímo navázal na zakladatele Jana Hellicha a všemi silami se snažil obnovit postavení poděbradského muzea, které právě Hellichovou zásluhou patřilo mezi nejvýznamnější regionální muzea. Zájem veřejnosti rychle rostl, zejména když se tu rychle měnily krátkodobé výstavy, včetně populárních houbařských výstav a probíhaly přednáškové cykly Poděbradské muzejní pondělky. Když se v roce 1961 rozrostl tříčlenný kolektiv muzea o etnografku Hanu Novákovou (později Kubálkovou) spolupráce se Svatoplukem Šebkem v založení záchranného skanzenu lidové architektury kolem „staročeské chalupy“ v Přerově nad Labem na jaře 1967. Do úspěšného rozjezdu muzea významně přispěla i archeoložka Jarmila Justová a Jana Plachá (později Hrabětová), která jí k ruce přešla z místní spořitelny. V té době začal vycházet Vlastivědný zpravodaj Polabí, muzeum vydávalo metodické listy a drobné brožurky, nastala úzká spolupráce se školami a kronikáři, při muzeu bylo několik aktivních kroužků atd. Svou pílí, odborností i vztahem k lidem Svatopluk Šebek dokázal strhávat spolupracovníky. Za jeho ředitelování byl otevřen Památník krále Jiřího v zámku, stejně jako expozice Jiřího Melantricha v Rožďalovicích, expozice Bedřicha Hrozného a orientálních kultur v Lysé nad Labem, nové vlastivědné expozice v Městci Králové a v Sadské a památník Slavníkovské Libice v Libici nad Cidlinou. Jak se muzeum rozrůstalo, a přibývali noví pracovníci, začaly se vztahy komplikovat. K destabilizaci v muzeu přispěla i tehdejší politická situace. V tak zvaném obrodném procesu na jaře 1968 patřil Šebek k nejaktivnějším muzejníkům v rámci celého kraje. Snažil se navázat na prvorepublikovou muzejní organizaci, vypracoval brilantní stanovy nového Svazu středočeských muzejních pracovníků a začátkem roku 1969 po jeho ustavení se stal prvním předsedou. Pak přišla normalizace a všechny jeho dosavadní aktivity Šebkovi dost uškodily. V letech 1970 – 1975 rychle ztrácí všechen entuziasmus, sám nemá sil zvládat destabilizovaný muzejní kolektiv a řešit jeho často malicherné problémy. Únikem z dusné atmosféry, kdy se ocitl na pokraji nervového zhroucení, bylo dlouhodobé léčení v psychiatrické léčebně v Sadské. To byl začátek jeho konce nejen v poděbradském muzeu, ale v muzejnictví vůbec. Ředitelskou funkci vykonával do srpna roku 1974, kdy požádal o uvolnění ze zdravotních důvodů. Jako přírodovědec tu setrval ještě rok. Tehdy patrně sám došel k názoru, že bude lepší, když se bude cele věnovat své životní lásce mykologii. K 1. lednu 1976 Svatopluk Šebek Poděbrady natrvalo opustil a stal se výkonným tajemníkem Čs. vědecké společnosti pro mykologii při ČSAV. Tady byl činný až do roku 1986, do svého odchodu do starobního důchodu. Ještě deset let žil potom v rodném Nymburce, ale už vážně nemocen neměl dost sil výrazněji se zapojit do polistopadového dění. Urna s jeho ostatky byla uložena do rodinné vedle urny krátce předtím zemřelé jediné dcery Hany. V dubnu 2001 přibyla k oběma i urna Šebkovy manželky Zdenky, která byla jeho velkou oporou v dobrých i zlých časech.(JH)