*1856 – †1918
V poděbradské maloměstské společnosti na přelomu 19. a 20. století bylo několik osobností, které se významně zasloužily o povznesení společenského a kulturního života, o šíření vlasteneckého nadšení a o pořádání velkých národních slavností i podniků, jako bylo třeba postavení pomníku krále Jiřího na poděbradském náměstí. Jednou z nich byl i dlouholetý ředitel městského úřadu Eduard Šebor. Jako většina z těch osobností však časem neprávem upadl v zapomenutí. Narodil se jako čtvrté dítě manželů Šeborových. Otec Kašpar Šebor pocházel ze starobylého poděbradského rodu, který se tu usadil už na konci 17. století a během času se tu rozšířil v několika větvích. V několika z nich se držela řeznická živnost. Z jedné řezník Kašpar se oženil poprvé s Annou Baštovou, dcerou řezníka Františka Bašty, který své řeznictví provozoval v tzv. Mollinariovském domě č.p. 62/II. na Nymburském předměstí na jižní straně dnešní Husovy ulice (dům byl zbořen kolem roku 1975). K tchánově řeznictví přidal ještě hospodu a k obývání rodině posloužil sousední přízemní domek č.p. 12/II. Když Anna po dvou letech bezdětná zemřela, přivedl si Kašpar Šebor druhou ženu, ovdovělou Barboru Vohryzkovou ze Závodu. Z tohoto manželství kromě Eduarda pocházely dvě dcery Františka a Karolína, obě provdané za úředníky do Prahy. Bratři Bohumil a Josef zemřeli v mladém věku. Eduard Šebor po skončení školy přijal nejprve pomocné místo u c. k. hejtmanství a po dvou letech byl přijat jako pomocná síla do služeb obce. Když v roce 1880 zemřel městský účetní Vilém Chaloupecký, postoupil na jeho místo. Od té doby Eduard Šebor nepřetržitě působil ve službách obce až do odstoupení do výslužby v roce 1915. Penze si užil pouhé tři roky. Byl pochován jako první do velké rodinné hrobky na hřbitově v Kluku. Nápis na originálním náhrobku oznamuje, že tam leží jeho manželka Anna Šeborová (1875–1934), která ho přežila skoro o dvacet roků. Do hrobky byly uloženy i ostatky tří z jejich dětí, a sice syn Ing. arch. Vojta Šebor (1890–1968), Robert Šebor (1885–1969) a Marie Šeborová (1901–1973). Třetí syn Eduard se svou rodinou má hrobku o pár metrů dále. V posmrtné vzpomínce v Poděbradských novinách z roku 1918 je o Eduardu Šeborovi psáno jako o pilném a vzorném pracovníku, který si přirozeným talentem osvojil takovou praxi a znalost zákonů, že mu bylo svěřeno vedení celé městské kanceláře, jejíž působnost zřízením obecní elektrárny a zakoupením a provozováním uhličitých lázní nebývale zmohutněla. Bylo vzpomenuto i toho, že v úřadě zažil také trpké chvíle, kdy mu bylo vyčítáno špatné hospodaření a nárůst obecního schodku. Tehdy nebývale rostla vydání obce, a ač na to upozorňoval, zvyšování rozpočtu nebylo schváleno. Nakonec se mu dostalo zadostiučinění, neboť po supervizi obecních účtů za posledních dvacet let bylo shledáno všechno v nejlepším pořádku. Vedle vedení městského úřadu se Eduard Šebor hodně angažoval ve veřejném životě. Jeho doménou byl poděbradský spolek dobrovolných hasičů, byl už u jeho vzniku v roce 1876. Hned od počátku se stal cvičitelem a po osmi letech také jednatelem. Nakonec byl v roce 1886 povýšen za starostu spolku a od roku 1901 jmenován čestným starostou. Jeho dobrovolná hasičská činnost přesáhla záhy hranice města. Byl jedním z nejvzornějších v celém zemském řízení podpůrného spolku k podpoře hasičstva v nemoci, věnoval pozornost zemské jednotě hasičské a organizoval župní jednotu v celém politickém okrese poděbradském. Dále se stal přísedícím zemské ústřední hasičské jednoty v království Českém, zakladatelem a prvním předsedou hasičské pojišťovny, členem ředitelství hasičské pohřební pokladny a v Poděbradech se přičinil, že byl zakoupen pozemek na postavení hasičského domu, ve kterém se počítalo i s hasičským muzeem. Vedle hasičství se Eduard Šebor angažoval také v místním Sokole, v pěveckém spolku Hlahol, v Řemeslnické Besedě, v ochotnickém spolku Jiří, v Čtenářské Besedě, byl dokonce prvním knihovníkem při založení Občanské knihovny v roce 1872. Kromě toho byl jedním z iniciátorů založení Pokračovací školy průmyslové v Poděbradech, duší spolku pro obnovu Havířského kostelíka, pro postavení pomníku krále Jiřího atd. Záslužnou činnost vyvíjel i ve výboru Občanské záložny, stal se nadšeným spolupracovníkem při sbírání památek pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v roce 1895 a pak jedním ze zakladatelů poděbradského muzea, kde po léta byl obětavým pokladníkem. Zkrátka nebylo vlasteneckého, kulturního nebo humanitního podniku v Poděbradech, aby v něm svou energickou povahou nebyl plně zastoupen i Eduard Šebor. Tak zní poslední slova jeho nekrologu. (JH)