*1890 – †1968
Pocházel z Poděbrad. Jeho otec Eduard Šebor, (1858–1915) byl úředníkem, matka Anna, rozená Buřičová (1858–1934) se starala o domácnost a o další dva bratry a sestru. Po absolvování obecné školy v roce 1902 odešel do Prahy na reálné gymnázium a z něj pak pokračoval na ČVUT v Praze v letech 1908–1915 u profesora Josefa Fanty, ale ani prodlužovaný pobyt na vysoké škole ho neuchránil od nástupu na bojiště 1. světové války, kterou prožil v Dalmácii. V roce 1919 nastoupil na Ministerstvo veřejných prací a byl služebně dislokován do Bratislavy, což přivítal jako velkou výzvu. Deset lety tady souběžně úřadoval i projektoval. Patřil do skupiny mladých českých architektů, kteří po roce 1918 odešli na Slovensko. Šebor se navzdory odhodlání nakonec na Slovensku neusadil, ale odvedl práci, bez níž by slovenská architektura byla mnohem chudší. První realizovaný projekt v duchu rondokubismu byl rozsáhlý bytový objekt na rohu ulic Vajnorská a Trnavská v Bratislavě. Od této první realizace pak však už postupně směřoval k čistému funkcionalismu, což dokládají další realizace bytových domů Na Palisádách a v Železničiarské ulici, které ho jednoznačně zařadily k avantgardnímu architektonickému proudu. Podobně moderní výraz získaly okresní úřad v Trebišově a radnice Trenčíně. V roce 1929 si otevřel vlastní architektonický ateliér, do jeho celkové bilance spadá 13 školních budov, ale třeba také rozhlasový vysílač, zotavovny nebo kasárny. Vedle škol stavěl další bytové domy v různých slovenských městech a postupně si tak vytvářel vlastní originální pomník. Na Slovensku se také oženil s Márií Prochádzkovou, se kterou měl dvě dcery a syna. V roce 1938 v Bratislavě ve spolupráci se sochařem Bohumilem Kafkou se podílel na realizaci monumentálního pomníku Milana Rastislava Štefánika v letecké kombinéze s českým lvem a státním znakem. Lev byl odstraněný už v roce 1940 a samotný Štefánik nepřežil pochmurná padesátá léta. Po vyhlášení Slovenského štátu 14. března 1939 přestal být zájem o jeho služby. A tak se zhrzený architekt vrátil zpět do Čech. Okamžitě se přihlásil do architektonické soutěže vyhlášené od prosince 1938 do srpna 1939 v rodných Poděbradech, kde radnice hledala nejvhodnější projekt pro nové poděbradské divadlo. Mezi třemi desítkami návrhů nakonec uspěl projekt architekta Jindřicha Freiwalda, který však v důsledku německé okupace nikdy nebyl realizován. Vojtěch Šebor začal spolupracovat s dalším poděbradským rodákem, jmenovcem a vrstevníkem Vojtěchem Kerhartem, ale ani tady spolupráce neměla dlouhé trvání, protože jako padesátiletý muž byl totálně nasazený na práce do válečného Německa. Po osvobození si otevřel novou architektonickou kancelář Praze, jenže po roce 1948 skončila éra soukromého podnikání, a tak se stal, stejně jako kolega Kerhart, součástí velkého ateliéru Stavoprojekt. Projekční kancelář byla důsledkem snahy nové československé vlády o centrální řízení. Velikost nového ateliéru snad doposud nebyla pokořena ani u nás ani ve světě. Společně s podniky Pozemních staveb vytvářely ve Stavoprojektu silný kreativní tandem, který však současně limitoval a motivoval sám sebe i stavebně-architektonickou praxi v socialistickém Československu. To nebyla práce podle představ Vojtěcha Šebora, kterému šlo vždy o individuální duch architektury a maximální kvalitu a invenčnost projektu. Ale jiná volba nebyla. Když v roce 1958 odcházel do důchodu, vrátil se do rodných Poděbrad, kde o deset let později také zemřel. (LL)