*1943
Do Poděbrad se dostal až jako absolvent vysoké školy a to v podstatě náhodou. Jenže natolik s novým domovem srostl, že asi tak posledních 40 let je pro většinu Poděbraďáků jeho jméno synonymem pro zdejší sklárny a k tomu určitě přispívají i oba jeho synové Jaroslav (1971) a Zdeněk (1974), kteří pokračují v otcových stopách. Narodil se v malé vesničce Bílé Poličany v malebném údolí říčky Trotiny na poloviční cestě mezi městy Hořice a Dvůr Králové nad Labem. Tatínek Jaroslav (*1912) byl živnostník a malorolník. Maminka Marie (*1923) měla na starosti celou domácnost i hospodářství, ale také dva kluky Jaroslava a mladšího Václava (*1946). V roce 1949 nastoupil do základní školy, a protože měl dobré známky a bavila ho matematika, tak s velkou pomocí rozumných kantorů, kteří viděli Jaroslavův talent, se dostal (navzdory nevyhovujícímu třídnímu původu) na střední jedenáctiletou školu do Dvora Králové. Aktivně se věnoval atletice, konkrétně sprintům a sportu zůstal věrný celý život. Po maturitě uvažoval, že si odbude povinnou dvouletou vojenskou službu a půjde pracovat do automobilky v Mladé Boleslavi. Ale opět zasáhli jeho kantoři, kteří ho prozíravě nasměrovali na Vysokou školu strojní v Liberci. Ve třetím ročníku, když se studenti víc specializovali pro budoucí povolání, představoval si budoucnost jako konstruktér letadel. Ale náhoda tomu chtěla, že na koleji měl spolubydlícího kamaráda Drahomíra Fencla z Poděbrad, který mu dal tip na aktuálně bouřlivě se rozvíjející sklářský průmysl. Začal si sbírat informace a nakonec místo na letadla zamířil po zbytek vysokoškolského studia na konstrukci polygrafických, keramických a sklářských strojů. A byl to tamní vysokoškolský profesor František Kotšmíd, který za 2. světové války pracoval v poděbradských sklárnách, jenž ho upozornil, že v rámci reorganizace bude od roku 1965 v Poděbradech podnikové ředitelství. A to znamenalo, že nové resortní centrum bude potřebovat vybudovat oddělení technického rozvoje, vědeckovýzkumnou vývojovou základnu. V Poděbradech nebyl žádný technický inženýr, tak nový podnik hledal na vysoké škole perspektivní konstruktéry. Jaroslav Seifrt tady začal pracovat na výstavbě nové pece a postupně navrhoval i zlepšováky a patenty v oblasti automatizace sklářského průmyslu. V té době probíhala výrazná obměna rukodělní výroby za nové technologie a v podstatě na všech významnějších akcích v republice se osobně podílel, nebo je přímo řídil. Postupně tak získal nejen potřebné kontakty, ale i velmi dobré renomé ve sklářském oboru. Nebylo mu ještě 40 let, když se z vedoucího vývoje stal v roce 1980 výrobním náměstkem a šest let na to i podnikovým ředitelem Skláren Bohemia. V čele skláren, bez ohledu na různé vlastníky továrny a její právní formu, stál až do roku 2018, protože nikdo nikdy nezpochybnil jeho odbornost. I nadále až do dnešních dnů stále působí ve vedení skláren přes představenstvo, dozorčí radu až po funkci poradce pro technický rozvoj. Zkrátka sklo a sklářství je jeho druhá rodina. Tu první a nejdůležitější rodinu, bez jejíhož fungování by se mohl jen těžko naplno ponořit do práce, založil už v roce 1971 se Zdeňkou Nálevkovou (*1949), kterou si přivedl z rodného kraje do Poděbrad. Po listopadové revoluci se výrazně podílel na privatizačním procesu, který úspěšně zachoval výrobu skla v Poděbradech, pracovní místa a zajistil prosperitu. V roce 1990 se stal spoluzakladatelem Asociace sklářského keramického průmyslu České republiky a Mezinárodní křišťálové federace, přičemž v obou organizacích byl bezmála tři desítky let viceprezidentem. Jaroslav Seifrt je nezpochybnitelně a právem považován za jednoho z nejvýznamnějších a respektovaných světových odborníků v oblasti olovnatého křišťálu. V roce 2007 se stal laureátem prestižní Sklářské ceny, v roce 2014 převzal Čestnou medaili města Poděbrady a v roce 2021 za celoživotní práci ve sklářském průmyslu obdržel Medaili ministra průmyslu České republiky. (LL)