*1908 – †1957
Narodil se v Nové Pace v rodině místního stavebního podnikatele a po tatínkovi dostal stejné křestní jméno, které se v rodině dál dědilo. Otec se s manželkou Emílií a s jediným synem po čase vydali přes Lomnici nad Popelkou do Poděbrad, kde začínající lázeňský boom sliboval naději na pravidelné stavební zakázky. Odhad se ukázal správný a Semerádovi se úspěšně etablovali v novém domově. Firma slušně prosperovala a tak bylo jasné, že v otcových stopách půjde i jediný syn. Ve firmě mladý Josef začínal nejprve jako přidavač, zedník, prošel průmyslovkou, až nakonec úspěšně absolvoval pražskou architekturu. Postupem času začal přebírat od otce otěže firmy, a protože byl vystudovaný architekt, nabízel zákazníkům kompletní služby od projektu až po vlastní realizaci. Velmi rychle si získával dobré jméno a to nejen v Poděbradech. Samozřejmě úspěch se neodpouští a tak za okupace padl do oka obávanému místnímu kolaborantovi Antonínu Korcovi, který ho v rámci jím řízené místní sekce Technische Nothilfe (říšskoněmecká dobrovolnická organizace technické nouzové pomoci) nechal poslat na dlouhé měsíce jako pomocného dělníka do vybombardovaných Drážďan. Po válce se Josef Semerád opět vrátil k podnikání a zakázky znovu přibývaly. Jeho projekční a stavební a firma zaměstnávala přes 50 zaměstnanců, což se mu po roce 1948 stalo osudným a hned ze dvou důvodů. Znárodňovací euforie klíčového průmyslu z roku 1945 pokračovala u dalších tisícovek podniků v roce 1948. Malá stavební firma by znárodnění nepodléhala, ale protože podle dikce zákona od 1. ledna 1946 Semerádovi někdy v daném období zaměstnávali více než 50 zaměstnanců, přišli o veškerý majetek také. Pan architekt Semerád v březnu slavil 40. narozeniny, přijal delegaci zaměstnanců s velkým dárkovým košem pro respektovaného zaměstnavatele a už měsíc nato mu stejný zednický předák přišel se stejným dobráckým úsměvem oznámit, že jako závodní rada přebírají podnik třídního nepřítele. A pak do toho ještě přišla měnová reforma v roce 1953, kdy se většinově měnily peníze sice v poměru 1:5, ale to se nevztahovalo na vyšší bankovní účty nenáviděné buržoazie. Semerádovi měli z úspěšného podnikání legálně nastřádané finance, ale měnová reforma jim nastavila likvidační směnný kurs 1:50. Pan Semerád, aby vůbec uživil rodinu, se přihlásil jako pomocný dělník na výstavbě vysokoškolských kolejí u tenisu. Naštěstí záhy dostal nabídku ze skláren, pro něž před lety projektoval sklářské domky na Žižkově, aby tam nastoupil jako vedoucího stavebního oddělní, kde se záhy překvalifikoval na projektanta a stavaře sklářských pecí nejen v Poděbradech ale třeba i v Teplicích. V té době měl za sebou už spoustu úspěšně realizovaných prací. Jeden z prvních domů byl činžovní dům v Hakenově ulici s bílými kachlíky, kde bylo i sídlo firmy. Na dnešním náměstí TGM na severozápadní straně postavil tři domy (mezi nimi i elegantní rohový „mramorák“), na protější straně parku pak další bytový dům mezi hotely Park a Spa Felicitas. V Alešově ulici naproti dnešnímu Penny je úzký činžovní dům rovněž s kdysi bílým obkladem. Josef Semerád také autorsky stojí za hotelem Praha, stejně jako za Bílou růží, případně i za rohovým domem na Náměstí 5. května, kde je dnes kavárna Rituál. Mezi jeho významné veřejné stavby patří kostel Československé církve husitské z roku 1937. Tady se při stavbě objevily nečekané problémy s nestabilním podložím pro plánovanou vysokou železobetonovou věž. Pan architekt z vlastních zdrojů zaplatil všechny vícepráce, protože chtěl odevzdat dílo v co nejlepší kvalitě. Vzhledem k tomu, že většina jeho staveb má za sebou už tři čtvrtě století, tak určitě obstál nejen ve stavovské cti stavebníka, ale elegantní funkcionalistické projekty jsou stále moderní a patří ke kvalitním stavbám poděbradského centra. Josef Semerád měl dvě děti (Josefa a Růženu), které se vydaly podobnou cestou jako tatínek. Žel z jejich úspěchu se už nemohl radovat, protože už ve 49 letech zemřel na selhání ledvin. (LL)