*1935 – †2013
Narodil se roku 1935 v Ledči nad Sázavou jako syn ředitele tamní hudební školy Josefa Šény. Jeho matka se jmenovala Anna, za svobodna Moravcová. Rodiče byli katolíci a dali při křtu svému synovi „královské“ jméno Jiří. Tehdy asi ještě nikdo netušil, že životní osudy zavedou rodinu do města, které bylo dříve sídlem právě krále Jiřího. Otec Josef byl zkušený hudebník a ovládal hned několik hudebních nástrojů: housle, flétnu, pikolu, klavír a dokonce i varhany. Lze vytušit, že hudba měla již odmala na Jiřího velký vliv. Jako skoro ve všech rodinách muzikantů se snažil i otec Josef svého syna Jiřího vést od útlého mládí k hudbě a zároveň odhalovat a rozvíjet jeho talenty. Nejprve začal hrou na housle. Výuka probíhala doma, což mělo samozřejmě své nepopíratelné výhody, ale také i nevýhody, protože pan učitel mohl dohlížet na svého syna a na jeho pokroky, jak se dnes říká v modu 24/7. Později přibývají také další nástroje: flétna, klavír, bicí a také varhany. V tíživé předválečné atmosféře se otec Josef rozhodl k radikálnímu kroku. Půjčil si od své příbuzné, která měla v Hradci Králové modiství, velkou sumu peněz a nechal si postavit nový dům právě v Poděbradech na Žižkově. V nejisté předválečné době to byl velký krok do neznáma, který se ale později ukázal jako správný – dům patří rodině Šénů dodnes. A tak se stal z malého Jiřího Poděbraďák a navrch dokonce Žižkovák. Byl to právě dům v Prokopově ulici, který se stal centrem další hudební činnosti rodiny. V něm se připravoval mladý Jiří na kariéru houslisty, pilně cvičil na housle a na klavír. Jedno z jeho prvních „vystoupení“ se konalo poněkud nezvykle, přímo na chodníku před domem v Prokopově ulici. Malý Jiří rád hrál pro sousedy a kamarády. Vypadalo to na jasné směřování na konzervatoř, ale otec Josef prohlásil, že v Poděbradech je přece nové gymnázium Kolej krále Jiřího, tak ať si ho syn udělá! Na škole našel nové přátele, hrál dokonce moderní hudbu v big-bandu, tentokrát pro změnu na bicí a samozřejmě se pilným cvičením dál zlepšoval ve hře na housle a na klavír. Po maturitě pokračoval Jiří dál ve stopách svého otce a nastoupil na Pražskou konzervatoř na obor housle u houslového virtuosa profesora Bedřicha Voldana. Byl to právě on, který značnou měrou přispěl metodickou výukou, inspirací a příkladem k hudebnímu růstu nadějného poděbradského posluchače. Profesor si k talentovanému žáku vytvořil téměř otcovský vztah, o čemž svědčí i pozdější Jiřího návštěvy i s rodinou na chalupě u Voldanových. Studium na Pražské konzervatoři ukončil Jiří Šéna slavnostním vystoupením v pražské Smetanově síni s houslovým koncertem českého skladatele Emila Hlobila. Doprovázel ho tehdy Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. I po létech zůstával dlouholetý vztah k panu Hlobilovi, hlavně díky korespondenci, stále živý. Veliká změna v životě Jiřího nastala, když ještě jako konzervatorista oslovil před poděbradským květinářstvím neznámou mladou dívku. Dívka odpověděla kladně a další „ano“ zaznělo později i na MNV v Poděbradech, kde se Jiří a Jitka brali. Tehdy ještě Jiří nemohl tušit, že slečna, kterou oslovuje, pochází z nedalekých Smetanových Jabkenic. Narodila se v domku, vzdáleném co by kamenem dohodil od památníku velikána naší hudby a vlastence Bedřicha Smetany a své mládí prožila na krásném místě, kde dříve Smetana tvořil svá významná a nezapomenutelná díla. Jiří se po škole vrátil domů do Poděbrad, kde se stal členem Poděbradského lázeňského orchestru. A s tím se pojí hezká příhoda. Na první zkoušce si mladičký houslista sedl ve skupině 1. houslí k poslednímu pultu. Začne se rozehrávat, ale kolegové hlasitě volají: „Šéna dopředu!“ a vynutili si tak, aby talentovaný novopečený kolega hned napoprvé přesedl od zadního pultu k přednímu. Jiří se později skutečně stal koncertním mistrem a tuto funkci zastával až do rozpuštění orchestru. Ale Jiří Šéna nežil jen prací. Už od svých rodičů jednou na Vánoce dostal malířské potřeby a od té doby si našel další umělecký koníček – krajiny, zátiší i vlastní fantazijní kreace, které mu pomáhaly odreagovat se od náročné služby v orchestru. Bohužel Jiřímu bylo teprve 23 let, kdy přišel nečekaně o otce. Ovdovělá matka Anna se do konce života již pak neprovdala. V té době přišla lákavá nabídka až zpoza oceánu. Porevoluční Kuba hledala pro symfonický orchestr v Havaně hudebníky. A to přirozeně z tehdejšího socialistického tábora. Pro mladé manžele Jiřího a Jitku to bylo těžké rozhodování, protože šlo o dva roky. Ale když je v cestě za zkušenou podpořila i Jiřího maminka, s odjezdem na Kubu nakonec souhlasili. V Havaně bydleli v hotelu Hillton, jezdili cadillacem, v orchestru byla řada Evropanů a byla to nezapomenutelná zkušenost. Po návratu domů do Poděbrad se narodil mladým manželům syn Jiří (1964) a později druhý syn Jan (1969). Pochopitelně rodinná hudební tradice v nich pokračovala. Prvorozený Jirka dostal už v pěti letech k Vánocům čtvrťové housle, které po několika letech ke své nemalé radosti zdědil mladší Honzík. Rodiče oba chlapce už v druhé třídě přihlásili do Lidové školy umění v Poděbradech, kde sice Jiří Šéna starší učil, ale moudře rozhodl, že kluci půjdou do hodin kolegy Václava Drába. Hudbou pohlcený otec zastával funkci koncertního mistra, podnikal s orchestrem četné výjezdy po celé Evropě a koncertoval s mnoha známými umělci. Za všechny s velkým respektem vzpomínal třeba na španělskou sopranistku Monserrat Caballe nebo houslistu a dirigenta sira Yehudi Menuhina. I přes mnohé nabídky angažmá jak doma v Čechách, tak i v zahraničí zůstává houslista a pedagog Jiří Šéna věrný svým Poděbradům, a že koncertů bylo požehnaně. Zejména pravidelné promenádní koncerty zvané kolonády, kdy v létě často hráli i v tom největším vedru, a to někdy i třikrát denně. Některé z nich přenášela i Česká televize a někdy i s titulkem: sólo na housle Jiří Šéna. Vedle náročné koncertní i sólové činnosti doma a v zahraničí a pedagogické práce v lidové škole umění byl také dirigentem jejího žákovského smyčcového orchestru. V roce 1986 nečekaně tragicky ztratil Jiří Šéna svoji manželku Jitku a zůstal sám se svými syny. Po mnoha letech se Jiří podruhé oženil s dlouholetou kolegyní z orchestru, houslistkou Marií Bozděchovou. Druhé manželství bylo pro Jiřího velkou životní oporou a s manželkou se dočkali i dvou vnoučat: Janne (2002) a Jana (2007). Po rozpuštění Symfonického orchestru Bohemia se pak už oba cele věnují jen pedagogické práci – Marie v Nymburce a Jiří v Kolíně. V roce 2008 se stal Jiří Šéna laureátem Čestné medaile města Poděbrady. A třebaže zemřel už v roce 2013, upravený hrob na poděbradském hřbitově svědčí, že nebyl ani po letech zapomenut. (JiŠ)