*1810 – †1876
Druhý majitel bývalého poděbradského panství a poděbradského zámku v letech 1856–1876 úspěšně pokračoval ve šlépějích otce Jiřího Šimona Siny a nadále umně rozšiřoval rodinný majetek. Byl jedináček a na rozdíl od otce však nebyl jen tělem i duší podnikatel, investor a bankéř, ale měl daleko větší pochopení i pro kulturní projekty, mecenášskou činnost a dobročinné aktivity. Od roku 1864 zastával funkci tajného rady a v roce 1874 se stal členem Horní komory rakouské Říšské rady. Kromě toho byl Sina ve vedení Maďarské akademie věd a Akademie výtvarných umění ve Vídni. Baron von Sina také působil jako ředitel uherské Všeobecné bankovní úvěrové rady. V tom se projevila cílená snaha jeho otce, aby měl co nejširší vzdělání. Věnoval se matematice, ekonomii a filozofii, současně se učil latině a řečtině a také ovládal angličtinu, francouzštinu i italštinu. V roce 1835 se oženil s Iphigénií Ghikovou (1815–1884), která stejně jako Sina patřila k arumunské komunitě uvnitř Uher. Manželé měli syna Jířího, který však zemřel v raném dětství a čtyři dcery: Anastasii (1838–1889), Irenu (1843–1881), Helenu (1845–1893) a Iphigénii (1846–1914). Po smrti otce v roce 1856 získal Šimon Jiří Sina nepředstavitelný majetek, o čemž svědčí výčet panství a nemovitostí: Palác v Benátkách, několik domů ve Vídni, dále pak statky v Dolních Rakousích: Mauerbach, Rappoltenkirchen, Gföll, Fahrafeld, Leopoldsdorf, Droß, Rechberg, Imbach; Řecko: Heptalofos; Čechy: Poděbrady, Borotín, Slatina a Bělá; Morava: Veveří, Velehrad, Myslibořice, Brumov, Rosice, Prštice, Hrotovice a Dalešice, Krhov, Slavětice a Valeč. Uhry (včetně Slovenska a Rumunska): Trenčín, Bánovce, Tepličky nad Váhom, Hodos a Kisdia, Rittberg, Orizdorf a Kalatzka, Bistrita, Tolna, Erzseny a v následujících letech: Gödöllö, Erd, Ercsi, Kajmád, Blumenthal, Fibis, Szent Miklos a Leiden, Félegyház, Kis, Šimongút, Sempse, v Aradu , Vellatincz, Dubna; Valašsko: Dudești a Zinicele. Ohromný majetkový konglomerát sinovských velkostatků po celé habsburské monarchii zůstával pohromadě a byl spravován z vídeňského ústředí. Na rozdíl od otce však směřoval své bohatství také do podpory četných veřejných kulturních institucí. Částkou v objemu přes 100000 zlatých ročně myslel na umělce, malíře, spisovatele i sochaře. V roce 1857 Šimon Sina pověřil známého architekta Theophila Hansena s nákupem pozemků potřebných pro stavbu univerzity v Aténách a její výstavbou. Stavba probíhala v letech 1859–1885. Stejného architekta pověřil roku 1858 i rozšířením řeckého kostela ve Vídni. Plodná spolupráce se Sinou v Řecku i ve Vídni, vedla Hansena k tomu, že se nakonec usadil ve Vídni, kde navrhl mimo jiné budovu dnešního rakouského parlamentu na Ringstrasse, tehdy ještě Říšské rady. V letech 1856–1858 působil Sina jako řecký generální konzul ve Vídni a v letech 1858–1864 jako zplnomocněný ministr Řecka ve Vídni, Mnichově a Berlíně, ale pro svou nemoc se této funkce vzdal a předal ji svému zetě Grigorovi Ypsilanti – otci budoucí dědičky Poděbrad Chariclei. Titul tajného rady obdržel roku 1864 od Františka Josefa I. za financování repatriace rakouských jednotek ze Šlesvicko-Holštýnska po německo-dánské válce. Baron Šimon Jiří Sina zemřel ve Vídni bez mužských dědiců. Sice na sklonku života usiloval o adopci svého synovce Siegfrieda von Wimpffen, aby si ponechal jméno Sina, ale neuspěl. Šimon Jiří tak představuje posledního mužského nástupce a s jeho smrtí jméno Sina zmizelo z rakouských i poděbradských dějin. Majetkový komplex byl následně rozdělen mezi jeho manželku a čtyři dcery provdané do významných evropských aristokratických rodů. Největší část získala Helena, provdaná za vlivného řeckého knížete Gregora Ypsilantiho. Jelikož byla pověstnou marnotratnicí, na přelomu 19. a 20. století byla většina původního majetku Sinů rozprodána v dražbě. Všechny dcery se provdaly víceméně mimo Vídeň a nalezneme je v různých koutech Evropy. Dědičku Poděbrad Helenu bychom například zastihli ponejvíce v Paříži. Sina byl stejně jako otec nositelem mnoha vyznamenání: např. Rakouského císařského řádu železné koruny I. třídy, ruského řádu Sv. Anny II. třídy, Velký řecký královský řád Spasitele, císařský rakouský řád za zásluhy tzv. Leopoldův řád, francouzský řád Rytíř Čestné legie, bavorský královský řád za zásluhy svatého Michaela, mexický císařský řád Guadalupe, Osmanský řád za zásluhy III. třídy. Na rozdíl od svého otce však mnohem častěji pobýval v Poděbradech. Zejména lékař František Bouček ve svých Zápiscích praktického lékaře z let 1841–1879 uvádí, že baron měl velký přehled o všech zaměstnancích správy v Poděbradech. Dbal o jejich osobní růst i finanční zajištění. Dokládá to následně přiloženými dopisy, které začínají Sinovými slovy: Milý Dr. Boučku! Co dělá vaše stará teta? Pozdravujte svého tchána. Tato slova svědčí jednak o blízkém vztahu s rodinou MUDr. Boučka, a jednak o tom, že Poděbrady a své lidi znal velmi důvěrně a měl k nim velmi vřelý vztah. Při pohřbu Šimona Jiřího Siny maďarský právník a spisovatel Lőrincz Tóth napsal srovnání otce a syna, že oba byli baroni a bankéři. Jeden byl spíše bankéř a druhý spíše baron, nebo jinými slovy, spíše aristokrat než obchodník. Starý Jiří byl právem považován za prvotřídního ekonomického a obchodního génia. Byl to především člověk hmotných zájmů a světoobčan, kdežto syn Šimon když zval hosty a přátelé ke stolu nebo do své obrazové galerie, nechával služebnictvo pít šumivé šampaňské… Místem Šimonova posledního odpočinku se stejně jako v případě otce stal rakouský Rappoltenkirchen. (PF)