*1885 – †1918
Dožil se pouhých 33 let, a přesto zažil mimořádný život, který byl pro mnohé trvalou inspirací. Narodil se v poděbradské ulici Na Hrázi do rodiny dělníka Josefa Starého a jeho manželky Barbory, za svobodna Krulišové. Odmala cvičil v Sokole a neustále se zlepšoval, nakládal si stále těžší a těžší trénink a ostatním byl kdykoliv nápomocen nejen radou. Není divu, že jeho úsilí, poctivost a přímost v jednání z něj už v devatenácti letech udělaly navzdory nízkému věku respektovaného náčelníka poděbradské jednoty. Vyučil se strojním zámečníkem a složil topičskou zkoušku ve sklárně, jenže tady ho vystřelená ocelová špona nešťastně připravila o pravé oko, přes které pak celý život nosil černou pásku. Kvůli handicapu odešel ze skláren a stal se správcem továrny na pískové cihly. Ta stála poblíž dnešní radiostanice. Možná i díky tomuto řízení osudu získal ještě víc času na tělesná cvičení. Poděbradští sokolové tak získali vzdělaného cvičitele, protože byl prvním, který absolvoval cvičitelský kurz a novinky úspěšně zaváděl do poděbradské praxe. Byl odchovancem nejlepších gymnastů, žáků Miroslava Tyrše. Na V. všesokolském sletu v Praze v roce 1907 získal titul přeborníka ČOS a obdržel čestný lipový věnec. Svými výkony přispěl k vítězství družstva ČOS na závodech v Lucemburku (1909), Londýně (1910), Turíně (1911). Postupně se vypracoval do absolutní světové gymnastické špičky. A když k tomu připočteme jeho výkony v dalších sportovních odvětvích, tak všestranný borec by se hledal asi jen velice těžko. Vyznamenal se i na závodech v Paříži (1913), kdy i se zraněnou nohou vybojoval skvělé druhé místo. Vynikal v běhu, skoku do dálky, vrhu koulí a v zápase. Ale podle pamětníků žádný sport mu nebyl cizí. Kolega legionář vzpomínal, jak Karel Starý stál v Petrohradě poprvé v životě na lyžích a ještě tentýž den skákal z můstku skoky do dálky. A rovněž v Rusku zase odvážně zachránil ve Volze tonoucího muže v místě, kde byl proud neobyčejně dravý. Jako cvičenec vystoupil i v USA. Ve své době patřil do první desítky nejlepších gymnastů světa. V roce 1908 si vzal Bohumilu Štroblovou, dceru poděbradského sklářského mistra. Následující rok byl vyslán Českou obcí sokolskou do Vilniusu, aby tam učil na reálném gymnáziu tělocvik. Tam také založil místní Sokol, jehož byl náčelníkem a spolupracoval s tamní filiálkou české továrny na tělocvičné nářadí sokola Josefa Vindyše. Po přestěhování Vindyšovy továrny do Moskvy, tam přešel i Karel Starý se stal náčelníkem moskevské druhé sokolské jednoty. Společně s ním odjela do ciziny i jeho manželka Bohumila s nejmladším synem. Další dva synové Mirek a Vítek zůstali u babičky v Poděbradech. První světová válka Karla Starého zastihla právě v Moskvě. Ihned se hlásil do České družiny, ale jako rakouský státní příslušník byl zatčen a devět měsíců internován. Možná by byl vězněn ještě déle, ale když se jeho žáci a ostatní sokolově dozvěděli, že je oblíbený sportovec a učitel zatčený, tak dlouho protestovali, až získali přímluvu jednoho vysokého carského úředníka, který zařídil jeho propuštění. Počátkem roku 1917 se znovu přihlásil do České družiny. Chtěl do Francie, protože se jako sociálně cítící dělník hodně rozpakoval bojovat proti nové sovětské moci. Ale přesun byl příliš komplikovaný. Proto se rozhodl zůstat. Jako jednooký by nikdy nemusel jít do boje. Ale sám dobrovolně v červenci 1917 vstoupil do ruských legií, protože pro jeho sokolské srdce bylo samozřejmé být připraven pomáhat rodné vlasti. V Moskvě nechal ženu, dítě i továrnu, kde měl dobrou pracovní pozici. Narukoval do Žitomíru, kde dosáhl hodnosti desátníka. Naposledy sloužil v 5. rotě 1. pluku. Všeobecně se o něm tvrdilo, že nebylo odvážnějšího muže v pluku. A právě jeho smělost mu způsobila i smrt. Při útoku na obec u obce Djurtjul na řece Bělé, nedaleko Ufy-Birska s prudkostí sobě vlastní přeběhl nejnebezpečnější místa obsazená kulomety a hnal se kupředu, až se dostal do křižovatky ulic v samém středu obce. Zde ho zaskočily výstřely z boční ulice a klesl k zemi s prostřeleným srdcem. Možná mu k smrti dopomohla i skutečnost, že neviděl na pravé oko a včas nezpozoroval nepřítele. Zemřel 11. srpna 1918, krátce před koncem války. Ještě v květnu téhož roku stihl poslat manželku se synem Jarkou zpět do vlasti. Karel Starý byl pochován na malém hřbitůvku v Birsku. In memoriam byl vyznamenán Medailí za vítězství, Revoluční medailí a Válečným křížem. (LL)