*1944 – †2021
Rodák z protektorátních Poděbrad byl teoretikem architektury, kulturním publicistou a kurátorem výstav. Narodil se jako Jaroslav Souček a z politických důvodů nemohl studovat vysokou školu. Proto v letech 1963 až 1968 navštěvoval jako nezapsaný student Vysoké učení technické v Brně, kde také zahájil svou publicistickou činnost. Na podzim roku 1968, po násilném potlačení Pražského jara, emigroval se svou ženou Zdenkou do Vídně. V roce 1973 dokončil studium architektury a územního plánování na Technické univerzitě ve Vídni a nejprve pracoval v Rakouském institutu pro územní plánování. Jeho děti jsou Anna-Klara a Jan-Jakob. Jako umělecký kritik a esejista se Jan Tabor proslavil v 70. a 80. letech objevováním mladých, dosud neznámých umělců. Psal pro Extrablatt, Kurier a Arbeiter-Zeitung, stejně jako pro Falter, Süddeutsche Zeitung a další německy a později i česky psaná média. Jeho zájmy zůstaly architektura a urbanismus; v letech 1992 až 2009 byl lektorem na Vysoké škole užitého umění ve Vídni, nejprve v mistrovské třídě Wilhelma Holzbauera, poté Zvi Heckera a nakonec i ve studiu Zaha Hadid. Všichni Tabora velmi cenili jako motivujícího nekonvenčního myslitele, katalyzátora diskusí v širších sociálních a lingvistických souvislostech. Byl také fundovaným průvodcem mnoha studijních cest. Kromě toho dlouhá léta působil jako hostující profesor na Akademii výtvarných umění v Bratislavě, na Technické univerzitě v Brně a v Liberci. Jeho jazykově přesné kritiky architektury a umění se vyznačovaly originálními, někdy nekonvenčními pohledy , podložené obrovskými odbornými znalostmi. Literární příspěvky do katalogů výstav, publikací umělců a knih o architektuře nazýval „traktát“, „fragment“ nebo „manifest“; často byly opatřeny četnými poznámkami pod čarou, odkazy a komentáři. V roce 2011 byl Tabor oceněn Cenou města Vídně za publicistiku. Díky své vynikající znalosti města a talentu pro bystré a kritické analýzy se v četných studiích zabýval historií a budoucností Vídně. Jeho vždy překvapivé závěry často vedly k nečekaně svěžím výsledkům, které vrhly zcela nové světlo na zdánlivě známé jevy. Jako kurátor výstav byl v roce 1994 zodpovědný za první velkou výstavu v Rakousku o umění v totalitních režimech s názvem „Umění a diktatura: architektura, sochařství a malířství v Rakousku, Německu, Itálii a Sovětském svazu 1922–1956“; doprovodná publikace je považována za standardní vědecké dílo. V Künstlerhausu se rovněž konaly výstavy kurátora Jana Tabora „Umění, zastavěné. 90. léta. Konec oddělení!“ (1998), „Noha ve dveřích: manifesty bydlení“ (2000), a „Encyklopedie skutečných hodnot“ (2006). Cílem těchto výstav bylo upoutat pozornost na mladou architektonickou scénu a umožnit jejím protagonistům převést své nápady a myšlenky od abstraktní do konkrétní podoby a otestovat je na veřejnosti. S tímto záměrem založil Jan Tabor v roce 2002 společně s kolegy Forum experimentelle architektur (Fórum experimentální architektury), které pořádalo četná sympozia, exkurze, instalace ve veřejném prostoru, diskusní akce a přednášky. Mezi nimi například sérii Fensterstürze (Okna) nebo výzkumný projekt „Kunst und Befreiung“ (Umění a osvobození). Do roku 2019 mělo Forum experimentelle architektur sídlo v Museums Quartier, jako soused Architekturzentrum Wien. Jan Tabor byl při těchto akcích rád v centru pozornosti jako nekonvenční myslitel, vševědoucí ad-hoc přednášející a veselý, srdečný a poutavý tvůrce a moderátor. Zároveň byl motivátorem a mnoha lidem nabídl příležitost představit veřejnosti jejich nápady, myšlenky, projekty, výsledky výzkumu nebo dokonce jejich celoživotní dílo. Pro velký projekt Urbo kune(v esperantu znamená společné město) vyvinul myšlenku nově vybudovaného hlavního města Evropy, na kterém se podíleli hudebníci, skladatelé, filozofové, literáti, kreslíři a architekti. V roce 2015 byla uvedena urbanistická opera 25 hodin v urbo kune. Svou vlastní vizi experimentálního designu interiérů a udržitelného života na venkově realizoval od roku 2011 v takzvanem uměleckém kolchoze v Mikulovicich u Znojma. Kunstkolchoz byl místem pro výstavy, sympozia a mezioborové prolínání na ose Brno–Vídeň. Dvůr a přilehlé hospodářské budovy bývalého statku a pozdějšího JZD byly místem pravidelných setkávání architektů, teoretiků, umělců, studentů i sousedů nad uměleckými a architektonickými tématy. Jan Tabor byl jedním z mála teoretiků architektury původem z Československa, který se dokázal etablovat v mezinárodním diskurzu a propagoval českou architekturu a teorii architektury také za hranicemi. Jeho teoretické koncepty se snažily bořit uměle vytvořené hranice, znejasňovat dělení na východ a západ, město a venkov nebo překonávat naučené floskule a hledat nové postupy a směry. Muž s osobitým viděním světa zemřel v Itálii během benátského bienále architektury. (LL)