*1969
Pozdější akademický sochař a restaurátor se narodil do rodiny, kde matka Ivana byla poděbradskou rodačkou, jejími dědečky byly dvě známé místní osobnosti, a to předseda soudu Čeněk Vytvar a respektovaný advokát Josef Krejčí. Otec byl studentem poděbradské fakulty ČVUT, pocházel z Bolívie, a proto rodina žila několik let v Santa Cruz. Po návratu Daniel bydlel se svou sestrou a matkou v Poděbradech v ulici Na Chmelnici. Už jako malý projevoval mimořádné výtvarné schopnosti, své okolí udivoval dokonalými kresbami portrétů i obyčejných věcí kolem sebe a později i modelováním. Od první třídy základní školy navštěvoval Lidovou školu umění, kde učitelé Milan Exner a Hana Tomková přispěli k formování jeho talentu a doporučili mu studium na kamenické škole. Také v roce 1983 nastoupil na prestižní Střední průmyslovou školu kamenickou v Hořicích, kterou absolvoval o 4 roky později. Škola vtiskla Danielovi hluboký vztah k sochám, kameni, dřevu, ale i k jejich umístění v přírodě. Několik let nato pracoval v Praze jako kameník. Akademické studium zahájil v roce 1991 na Akademii výtvarných umění v Praze, obor restaurování sochařských děl. Vysokoškolské vzdělání dosáhl v roce 1997 diplomovými pracemi, a to restaurací sochařské výzdoby dřevěného oltáře sv. Justina v Chotěšově a kamennou barokní bustou na atice budovy v Karmelitské ulici v Praze. Od té doby se začal naplno věnovat záchraně kamenných a dřevěných soch, zejména v Praze. Krátce působil také jako asistent na restaurátorské škole v Litomyšli. Od roku 2000 žil se svou manželkou, se kterou má 3 dcery, ve Vlašimi. Tady zrestauroval např. sochu sv. Jana Nepomuckého z Domašína, kašnu a sochu Rolanda na Žižkově náměstí ve Vlašimi ad. Nyní působí v Benešově. Restaurátorský ateliér má v Mokré Lhotě. Většina jeho restaurovaných objektů se nachází na Benešovsku, v Posázaví a v kraji Blanických rytířů, pro který vytvořil hlavy Blanických rytířů, umístěných v přírodní rezervaci Velký Blaník. Každoročně se v bájemi opředeném místě koná slavnostní odměňování osobností, které se významnou měrou zasloužily o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví v regionu a všichni obdrží zmenšenou kopii Talaverova Rytíře. Zajímavá je skutečnost, že touto soškou byla poctěna i Dr. Eva Procházková, narozená ve Velkých Chvalovicích u Peček, která studovala v letech 1965-1968 na poděbradském gymnáziu, absolventka University Karlovy a stala se později ředitelkou Státního okresního archivu v Benešově. Ruce Daniela Talavery vytvořily a stále ještě vytvářejí umělecká sochařská díla, o nichž však autor tvrdí, že vznikají jen v jeho volném čase. K nim patří například sousoší Voskovec a Werich v Sázavě, Brána borců v Liberci, nebo třeba Žába ve Vlašimi. Nejvýznamnějším dílem, kterého se zúčastnil společně se sochaři Frýdeckým a Blažkem, je socha prezidenta W. Wilsona ve Vrchlického sadech před Hlavním nádražím v Praze. Původní socha z roku 1928, vytvořena sochařem Albínem Poláškem, byla nacisty v roce 1941 zničena, dochovala se pouze hlava, umístěná v Národním muzeu. Úkolem týmu, který jako vítěz prošel složitým výběrovým řízením, bylo vytvořit na základě fotografií a dokumentů repliku původní sochy. Práce na tři a půl metru vysoké bronzové soše trvala jeden a půl roku. K jejímu slavnostnímu odhalení došlo 5. října 2011 za přítomnosti tehdejšího prezidenta Václava Klause, jeho předchůdce Václava Havla a Madeleine Albrightové, bývalé ministryně zahraničí USA. Své životní poslání výtvarník však vidí v záchraně, respektive v restaurování památek našeho kulturního dědictví, které nám zanechaly předešlé generace. Jedná se především o umělecká díla zhotovená z pískovce, který byl v době jejich vzniku nejsnadněji a nejlevněji dostupným materiálem na zhotovení sakrálních soch, ale současně je velmi náchylný ke zvětrávání a erozi. Během své umělecké dráhy se Daniel Talavera zúčastnil mnoha výstav jak v Čechách, tak i v zahraničí, například v Belgii, na Slovensku, v Bulharsku. Na podzim roku 2019 vystavoval i v rodných Poděbradech, v Galerii Ludvíka Kuby. Je členem Spolku sochařů České republiky. (VA)