*1946
Miroslav Tomek se narodil v Hradci Králové německé matce Erně, rozené Fiedlerové a českému otci Josefu Tomkovi. Do Hradce Králové se jeho rodiče přestěhovali po svatbě v roce 1937. Před nasazením na práci pro Říši na začátku druhé světové války je zachránila péče o cizí dítě, které vychovávali. Narození jejich syna poznamenal pokus o znásilnění jeho maminky sovětským vojákem, Miroslav se tak narodil předčasně. Během svého života už od dětství poznal kruté jednání StB (Státní bezpečnosti) a komunistů. Do Komunistické strany Československa nikdy nevstoupil, vzorem mu byli rodiče. Během sametové revoluce byl spoluzakladatelem místního Občanského fóra v Poděbradech, kde se stal prvním polistopadovým nekomunistickým starostou. V předškolním věku se začal učit rodnému jazyku své matky, ale kvůli výuce němčiny v poválečné náladě přišlo na rodinu udání od sousedky. Čtyřletý Miroslav tak zažil noční domovní prohlídku StB. V dětství poznal kromě města venkovský život v hospodářství, které jeho dědeček Augustin koupil v Batňovicích nedaleko Malých Svatoňovic, odkud rodina pocházela. Tam byl Miroslav svědkem násilných snah, dostat soukromého zemědělce do Jednotného zemědělského družstva (JZD). Na následky stresujících životních podmínek hospodář pan Augustin v roce 1958 zemřel. Miroslavův dědeček z otcovy strany zemřel předčasně na následky zranění z první světové války. Od první třídy vnímal pan Tomek vykonstruované procesy i měnovou reformu v roce 1953, kdy prakticky došlo ke znehodnocení všech jejich úspor. Během školních let v Hradci Králové jej názorově velmi ovlivnilo přátelství s bývalým letcem RAF. Po středoškolském studiu na elektroprůmyslovce v Pardubicích se přes opakované kádrové posuzování nakonec dostal na České vysoké technické učení (ČVUT). Pomohlo mu původní povolání jeho rodičů: švadlena a horník. Přes toto studium se dostal do Poděbrad, kde absolvoval první dva ročníky a pak pokračoval v Praze. Během studia oboru technická kybernetika zažil zoufalé studijní podmínky na strahovských kolejích, studené topení a rýsování při svíčkách. 31. října 1967 se proto zúčastnil protestního pochodu studentů pod heslem “Chceme světlo!” To bylo coby politická provokace násilně potlačeno Pohotovostním plukem veřejné bezpečnosti. Vystudoval také pedagogiku, ale kvůli nesouhlasným názorům s komunistickým režimem neobhájil závěrečnou práci. Za studií v Praze zažil Pražské jaro i příjezd sovětských vojsk. Později byl se svou ženou svědkem upálení Jana Zajíce. Jako vysokoškolák Miroslav Tomek nenašel zaměstnání, až u armády začal pracovat jako konstruktér ve vývojové laboratoři. Na vojně sloužil v Ostravě jako důstojník u letectva, kde odmítl vstoupit do KSČ. Po vojně odešel od armády, přestěhoval se do Poděbrad a zde se oženil a založil rodinu. Po několika peripetiích získal práci učitele na Odborném železničním učilišti v Nymburce. Pro své otevřené demokratické názory a přístup ke studentům ve stylu: důležitější je, co mají v hlavě než na hlavě, se dostával do sporů se stranickým vedením. Nakonec se nervově zhroutil a odešel ze školství. Odchod z následného zaměstnání na pozici energetika měl opět stranický důvod. Po obsazení volného místa v poděbradském kulturním středisku se zde vypracoval až na post ředitele. Uspořádal v Poděbradech koncerty zpěváků Nose, Vodňanského a Skoumala, kteří byli komunistickým režimem zakázáni v Praze. Tím přišel také o toto zaměstnání. V 70. letech navštěvoval spisovatele Bohumila Hrabala v Kersku, kde se setkával s dalšími podobně smýšlejícími lidmi. Miroslav Tomek byl opět konfrontován s StB, tentokrát kvůli textu Charty 77. V 80. letech pracoval pro Škodaexport, kde neuplatňovali stranická hlediska. Revoluční dění kolem listopadu 1989 prožíval Miroslav Tomek částečně v Praze a částečně v Poděbradech, kde se podílel na založení místního Občanského fóra. Stal se jeho mluvčím a následně předsedou místního národního výboru, kde působil od dubna do listopadu 1990. V prvních demokratických volbách jej Poděbraďáci zvolili starostou města. Po prvním volebním období odešel z komunální politiky po názorovém rozkolu s ODS. Nesouhlasil s přijímáním bývalých členů KSČ do strany. Poté ještě vyučoval na SZeŠ a SOŠ Poděbrady jako odborný učitel. Jeho mottem a vzkazem mladé generaci je: “Za všech okolností říkejte pravdu, i kdyby byla sebekrutější. Milosrdná lež k ničemu nevede.” (OV)