*1894 – †1981
Narodil se v Poděbradech v rodině obchodního zástupce Lučební továrny a jednatele poděbradského divadelního spolku Jana Třeštíka a jeho manželky Zdeňky, rozené Křížkové.
Ještě před válkou se Třeštíkovi odstěhovali do Prahy do Nuslí, ale Vladimír dál udržoval poděbradská přátelství, například s bratry Oldřichem a Vojtěchem Kerhartovými. V Praze vystudoval klavírní a varhanní školu konzervatoře, ale brzy po jejím ukončení byl na podzim roku 1914 na počátku války odveden do armády. Pár dní poté zemřel Vladimírův otec Jan. Po krátkém pobytu na ruské frontě byl Vladimír zajat. Jako zajatec se potloukal po různých pracovních táborech, až byl pracovně zařazen na panství hraběte Alexeje Jefremoviče Alejnikova v Melitopoli na Ukrajině. Když ale bárina Alejnikovna zjistila, že Vladimír je klavírista, přijala ho skoro za člena rodiny a jeho život se ze dne na den změnil. Po večerech hrál Alejnikovům a jejich hostům na klavír nebo s bárinou a jejími dcerami karty, přes den pomáhal Alejnikovi s vedením celého hospodářství a za jeho nepřítomnosti ho zastupoval. Po založení Československých legií se Vladimír rozhodl do nich vstoupit. Alexej Jefremovič Alejnikov mu sice nabídl místo ředitele hospodářství, ale Vladimír s košem zavařenin od báriny Alejnikovy přesto je opustil a vstoupil do legií. S nimi třikrát projel Transsibiřskou magistrálu a teprve v roce 1920 se z Vladivostoku vrátil do Československé republiky a zároveň do Poděbrad, do bytu po matce, která se tam po smrti manžela Jana vrátila a zemřela čtrnáct dní před Vladimírovým návratem. Z Poděbrad pak dojížděl do Prahy a vrátil se ke studiu hudby. Mistrovskou školu klavírní formálně neuzavřel, ale postupně na konzervatoři absolvoval mistrovskou školu kompoziční a mistrovskou školu dirigentskou. Jeho profesory byli například J. B. Foerster, Vítězslav Novák nebo Josef Suk. Za klavírní sonátu získal sice výroční cenu Akademie a jeho absolventskou skladbu, dvoudílnou Symfonietu, provedla Česká filharmonie za jeho řízení, ale ztráta šesti let v zajetí a v legiích byla pro hudební kariéru příliš velkou zátěží. Protože po návratu už neměl rodiče, musel se živit soustavněji než občasným koncertováním. Ze začátku učil klavírní hře, později zakotvil v redakci deníku Československé obce legionářské Národní osvobození, nejprve jako hudební referent později jako stálý redaktor a parlamentní zpravodaj. Mezi tím se v roce 1928 oženil se středoškolskou profesorkou Libuší rozenou Sulanovou (svědky byli legionáři architekt Vojtěch Kerhart a spisovatel Josef Kopta) a brzy na to se s Libuší z Poděbrad odstěhoval natrvalo do Prahy. Třeštíkovi byli velmi společenští a okruh jejich přátel v meziválečném období byl neobyčejně široký. Vladimírovo legionářské a novinářské působení přineslo přátele jednak z kruhů politických a vojenských, jednak z kruhů hudebních, Libušino studium filologie, dějin umění a literatury pak přátele mezi básníky a spisovateli. Během okupace byl Vladimír s Libuší napojen na londýnský odboj ve skupině, která analyzovala zdejší situace a odesílala do Londýna zprávy prezidentu Benešovi. O řadu přátel přišli v nacistických věznicích a koncentrácích. Dřív, než se všichni vzpamatovali z války a protektorátu, přišel únor 1948. Šéfredaktor obnoveného Národního osvobození Lev Sychrava v lednu 1948 emigroval a Vladimír byl pověřen řízením redakce. To už ale vedení Obce legionářské ovládli komunisté, původní legionáře začali šikanovat. Vladimírovi hned dali výpověď a pak ho překládali z jednoho časopisu do druhého. Využívám příležitosti tohoto medailonu, abych jako autor alespoň částečně napravil křivdu, které jsem se ze spěchu a z nedbalosti dopustil při psaní knihy Chceš-li rozesmát pánaboha. Napsal jsem, že po slučovacím sjezdu Sociální demokracie a KSČ byl Vladimír jedním ze sta sedmdesáti tisíc členů Sociální demokracie, kteří podepsali žádost o přestup do KSČ. „Měl strach,“ dofabuloval jsem. Později, když už byla kniha dávno venku, poskládal jsem další výpisky z rodinných dokumentů a památek a zjistil, že to bylo jinak. Neměl strach a nepodepsal, ale poslali ho na dovolenou, redakce podala žádost hromadně a kolegové ji podepsali za něj. Když se vrátil z dovolené, byl členem KSČ a popřením té přihlášky by existenčně zlikvidoval nejenom sebe, ale i kolegy, kteří mu chtěli pomoci. V roce 1950 Vladimír nebyl pro politickou nespolehlivost převeden z rušeného Syndikátu českých skladatelů do Svazu československých skladatelů a oficiálně přestal být hudebníkem. Nakonec byl v roce 1952 odsunut do nevýznamného slavistického časopisu Slovanský přehled a manželka Libuše suspendována ze střední školy na základní stupeň. V roce 1953 zemřel jejich prvorozený syn Tomáš. Tragédie v rodině a politické klima utlumilo pak skoro všechny společenské styky. Vladimír ale až do své smrti doma komponoval, byť svoji hudbu už jinak než ve vlastním klavírním podání, nikdy neslyšel. Vladimír zemřel v Praze v roce 1981, ve věku osmdesáti sedmi let, Libuše ve věku devadesáti pěti let v roce 2000. (MT)