*1443 – †1500
Též byl nazýván jako Viktorin Opavský či Viktorin z Kunštátu, byl druhorozeným synem Jiřího z Poděbrad. Získal titul knížete Svaté říše římské, byl knížetem minsterberským, opavským a hrabětem kladským. Při dělení majetku po smrti otce mu připadlo město Kolín a již zmíněné opavské panství. S ohledem na handicap prvorozeného Bočka v podstatě plnil úkoly následníka. V šestnácti letech ho otec obdařil funkcí moravského zemského hejtmana. Od mládí byl jako dobře fyzicky disponovaný mladík vedený k válečnému řemeslu, byl považován za udatného rytíře a zásluhou otce získal i velmi dobré vzdělání od učitelů z okruhu vysokého učení. Ovšem jako vojevůdce nebyl příliš úspěšný, spíš zbrklý než prozíravý a často se dopouštěl strategických chyb. Sice zpočátku zaznamenal několik dílčích úspěchů, když třeba v roce 1462 osvobodil z obklíčení ve Vídni císaře Fridricha III. V roce 1465 byl jmenován do čela královského vojska, které se postavilo odbojné katolické Jednotě zelenohorské, a hned napoprvé uspěl, když jejich spojené síly pod vedením Zdeňka Konopišťského v roce 1467 porazil u Frankenštejnu. Ale přicházely další bitvy, které už znamenaly spíš jen porážky nebo ústup. Několikrát mu z obklíčení pomohl mladší bratr Jindřich. Jeho pozdější osud zásadně ovlivnila bitva u Veselí nad Moravou, kde v roce 1469 padl do zajetí Matyáše Korvína. Ten ho dva roky držel ve vězení nejprve dokonce v kobkách trenčínského hradu a pak ve Visegradu. Nadšený král Matyáš všude rozhlašoval, že zajetím Viktorina připravil Jiřího o jeho pravou ruku a za propuštění králova syna požadoval nepředstavitelnou sumu 100 000 zlatých. Viktorin později podlehl pozlátku velkoleposti uherského dvora a tajně se zřekl víry podobojí. Těžko soudit, zda jeho myšlenkový obrat přinesly Matyášovy sliby nebo vězeňské útrapy. V každém případě svým chováním posiloval postavení Matyáše na evropském kolbišti a stal se jeho výmluvným, byť neúspěšným vyslancem při pozdějším vyjednávání o českou korunu. Ostatně i později v roce 1473 v Opavě ještě zorganizoval sjezd zástupců soupeřících stran Matyáše Korvína a Vladislava Jagellonského a výrazně tam podporoval uherskou stranu. Proto také podpořil Matyáše v jeho tažení do Slezska, kde chtěl uherský král vytvořit mocenské zázemí pro svého nevlastního syna Jánoše. Souhlasil se směnou svého dědičného opavského knížectví za chorvatské hrady a tvrze Sokolac, Medvedgrad, Rakovnik, Ukovac a Bojatko, ale i ty mu v r. 1487 král Matyáš později stejně zabavil. Proto se pro změnu zase přidal ke svým bratrům, kteří ve Slezsku válčili v nerovném boji s Matyášem. Ale synové Jiřího z Poděbrad nebyli úspěšní, opavské knížectví zpátky nezískal a zbytek života dožil jako „bezzemek“ v Těšíně u manžela své dcery Johany Kazimíra II. Těšínského, který jako věrný šlechtic krále Vladislava dokonce zastával úřad vrchního slezského hejtmana a po smrti Matyáše Korvína se stal i hejtmanem Opavského knížectví. Ze všech dětí Jiřího z Poděbrad se Viktorin jako jediný dožil roku 1500. Byl třikrát ženatý. První byla Markéta z Pirkštejna (+1472), dcera otcova mentora Hynce Ptáčka z Pirkštejna a společně měli jedinou dceru Johanu. Druhá manželka byla Žofie Těšínská (1479), se kterou měli Bartoloměje, Vavřince a Magdalénu. Třetí manželka měla nejen atraktivní jméno Markéta Palaiologovna z Montferratu (1496), ale i původ, který sahal až k byzantským císařům. Poslední manželství přivedlo na svět tři dcery Annu, Uršulu a Apolenu. (LL)