*1608 – po roce †1657
Ondřej Vyslav z Lerchfeldu byl nižší rakouský šlechtic a člen karmelitánského řádu, jehož přesné data narození a úmrtí nejsou přesně zaznamenány v historických pramenech, nicméně jeho působení v českých zemích zůstává významným bodem v historii Poděbrad. Polovina 17. století byla pro české země obdobím náboženské a kulturní transformace, kdy byl v reakci na protestantskou revoluci vyvíjen na mnohé šlechtice a církevní hodnostáře tlak, aby podporovali katolickou víru. Ondřej Lerchenfeld mohl být součástí těchto rekatolizačních snah a je možné, že se v Poděbradech usadil kvůli svým náboženským a politickým ambicím. Vzhledem k historickému spojení Poděbrad s husitským hnutím, musel čelit nejen náboženským, ale i politickým výzvám a tlaku z obou stran jak od katolických pánů, kteří ho podporovali, tak i od části obyvatelstva, kteří byli stále ovlivněni protestantskou tradicí. Je doloženo, že v roce 1649 byl Lerchenfeld poděbradským děkanem. Poděbradská farní budova nebyla během třicetileté války závažnějším způsobem poničena. Stála mimo město, u farní budovy se nacházely tehdy potřebné hospodářské budovy ze dřeva, kryté šindelem a slámou, a kolem nich se rozkládala velká farní zahrada. V roce 1632 císařští vojáci Götzovy komory spálili oplocení, a protože všichni obyvatelé kostelního předměstí utekli, Lerchenfeldův předchůdce děkan Kozlinský odešel hájit kostel v Libici a služebnictvo hejtmana ze zámku na pomoc nepřišlo, vypáčili stáje a vše, co našli, odnesli. Zmíněný děkan byl dokonce na poděbradském předměstí oloupen. Krátce po skončení třicetileté války, byly farní budova a kostnice ve špatném stavu a při velkém vichru dne 17. června 1649 byly stavby pobořeny. O tom podal děkan Ondřej Vyslav z Lerchenfeldu zprávu radě města Poděbrad dopisem ze dne 18. června 1649, v němž oznamuje, co se předešlého pondělního dne „z dopuštění božího“ stalo, a žádá, aby ti, kteří mají k záduši kostela Povýšení sv. Kříže (tj. fondu sloužícímu zejména k financování nákladů na opravy a údržbu kostela, ale také některým výdajům spojeným s bohoslužbami) závazky, byli napomenuti. Dále doložil, že u nadlesního v Boru objednal čtyři duby a žádal, aby byli obyvatelé města nápomocni při jejich dopravě. Tuto žádost rada města schválila, díky čemuž se dlužné peníze začaly postupně shromažďovat. Nejvýznamnější částkou bylo dědictví Ondřeje Müllera, bývalého varhaníka a primasa, které podle radničního manuálu z 5. září 1653 obnášelo 333 kop a 20 míšenských grošů. I díky tomu mohlo být ještě v témž roce přikročeno k opravě farní budovy i kostnice. Rok po této opravě, tedy v roce 1650, přijel do Poděbrad na návštěvu Rudolf Roder, staroboleslavský probošt, jako komisař nad reformací v Čechách, a mohl právem prohlásit, že děkanství je obydlitelné, ale zahrada u něj je v dezolátním stavu, kde jsou sotva čtyři stromy dobrého ovoce, a několik stromků, které vysázel děkan Ondřej Vyslav, aby zahrada nepozbyla svého jména. Šest let na to, tedy v roce 1655, žádá děkan Ondřej radu města o nasekáni trnek na plot a jejich přivezení. Z neznámých důvodů měl být děkan Vyslav v roce 1653 z Poděbrad konsistoří odvolán, ale jeho nástupce Jan Caplicius z Chlumu zemřel dřív, než do Poděbrad nastoupil, a tak obec vydala Vyslavovi dobrozdání, že neznají kněze pobožnějšího, pilnějšího, bedlivějšího, učí vzorně děti katechismus a pobožnosti tak, že dítka mají v těchto věcech větší zběhlost než rodičové nehodní, sprostí a hloupí. Toto hodnocení je v ostrém kontrastu s další životní etapou děkana Vyslava. Klíčovým momentem v Lerchenfeldově působení v Poděbradech se stala výstavba hospody známé jako „Karmel“, která vznikla v místech třech stavení chránících farní budovu směrem k silnici. Chalupy byly spáleny během třicetileté války – první z nich vyhořela v roce 1639 při vpádu Švédů, druhá zvaná „Brusnická“, kterou od záduší kostela Povýšení sv. kříže koupil Václav Švihovský, vyhořela v roce 1649 a třetí, obecně zvaná „Kroupovská“, byla zničena při v pádu Sasů do Čech už v roce 1634. Spáleniště chalup koupila hospodyně děkana Ondřeje Vyslava Zuzana Klugeová a na prostředním „Brusnickém“ postavil děkan Ondřej Lerchenfeld své hospodyni svým nákladem hospodu, v níž provozovala hostinskou živnost. Název hospody Karmel měl svůj základ v okolnosti, že děkan Ondřej Lerchenfeld byl karmelitán. Hospoda se však stala děkanovi osudnou. Ucházel se totiž ve prospěch své hospodyně pro tuto hospodu o osvobození od poplatků a všech břemen, jakož i várečné právo a právo šenkování vína a kořalky. Touto žádostí si děkan pokazil dobré vztahy s městem, protože byla v rozporu s předchozími ujednáními a jak obec, tak i farníci se jí bránili. Započaly sváry a hádky mezi děkanem a farníky, kteří byli s děkanem do té doby spokojeni. Hlavním argumentem stížnosti proti děkanovi bylo tvrzení, že vede s dcerou své hospodyně Kateřinou Klugeovou nenáležitý a pohoršlivý život. Situaci dovršil rozvedený manžel Kateřiny Klugeové, Nosálovský, který se obrátil se stížností přímo ke královské komoře i k arcibiskupovi. Za vylíčeného stavu byl další pobyt děkana Ondřeje Vyslava Lerchenfeldera v Poděbradech nemožný a od svatého Jiří 1657 byl přeložen do Nového Města. Kateřina Klugeová zůstala dále v Poděbradech, po porodu svého dítěte však byla obviněna z cizoložství a byla vsazena do šatlavy. Aby se dostala na svobodu, musela dát hospodu Karmel jako kauci do záruky, že neuteče a dostaví se k soudu. Nebyla si však jista úspěchem při své obhajobě, uprchla z Poděbrad a pravděpodobně se uchýlila k Ondřeji Vyslavovi. Jako následek tohoto útěku byla hospoda Karme“ v roce 1659 zabavena a v roce 1661 se jí ujala poděbradská obec. Ačkoli mnoho detailů o životě Ondřeje Vyslava z Lerchenfeldu zůstává stále zahaleno tajemstvím, je zřejmé, že jeho působení v českých zemích bylo významné, především ve spojení s církevními aktivitami v Poděbradech. I když není známo, kdy přesně zemřel, jeho historický odkaz zůstává spojen s touto dynamickou a turbulentní epochou. (PH)