*1877 – †1973
Narodila se v Dymokurech. Její sestra tam později měla malý domek a v něm krámek, koloniál. Ten už nestojí, za komunistů v něm měli svazáci klubovnu, všechno zničili a nakonec i zapálili. Když se lámalo století, Augustina už byla dospělá. Za první republiky se vdala za učitele hudby a měla dva syny. Nikdy nepracovala, měli služku. Její blízcí jí s láskou říkali Gusti. Synové vystudovali vysoké školy. Rudolf byl právníkem a Waldemar lékařem. Žili v Praze v Nekázance. Byt byl tmavý, jak si pamatují ti, kteří ji tehdy navštěvovali, stínila jej mohutná budova Živnobanky. Když přišla válka, museli všichni čtyři nosit žlutou hvězdu s nápisem JUDE a potom se ocitli v Terezíně. V té době už bylo paní Gusti třiašedesát let. Její manžel v Terezíně zemřel, nebyl schopen pochopit, proč už nesmí vyučovat hru na housle a proč musí opustit milovanou Prahu. Jeden ze synů se ještě před válkou oženil. Jeho žena pocházela z pražské česko-židovské rodiny. Němečtí velitelé Terezína potřebovali schopné kancelářské síly. Rudolf Weiss i jeho žena se tak dostali do kanceláře a mezi jejich povinnosti patřilo i zařazování Židů do transportu. Pokud se mezi „vyvolenými“ ocitlo jméno Augustina Weiss, stačilo její kartu posunout někam dozadu za hranici, která znamenala odjezd za neurčitou budoucností. Bylo však jasné, že místo ní odjede někdo jiný, který s vysokou pravděpodobností v Osvětimi zemře. Maminku ochránili, ale nakonec sami skončili v transportu smrti. Waldemar Weiss byl vybrán jako lékařský doprovod do vlaku s židovskými dětmi, které měly být poslány do Švýcarska jako výměna za německé důstojnické zajatce Spojenců. Vlak však byl na polovině cesty odstaven na vedlejší kolej, protože přednost měly vojenské transporty. Byla krutá zima. A než se vlak znovu rozjel do cílové stanice naděje, všechny děti ve vlaku, i jejich lékařský doprovod, zmrzly, protože nikdo nesměl opustit pod hrozbou zastřelení zamrzávající vlak. Paní Weissová se z Terezína vrátila do Prahy sama. Žila v miniaturní garsonce, kde ji navštěvoval kromě jiných i rodinný přítel, první sportovní komentátor Josef Laufer. S přibývajícími roky už nemohla žít sama a vedení Židovské náboženské obce mělo zoufale málo míst pro přeživší holocaustu. Lidé žili v nevyhovujících poměrech v Židovských domech v Praze ve Strašnicích, kde spali i na chodbách. Nestačily penziony v Mariánských Lázních a v Brně. S nápadem přišel nový prezident/předseda Židovské obce Emil Neumann, který měl v Poděbradech galerii, s tím, že by se dal pro osamělé pozůstalé využít zdejší penzion Luxor. Od roku 1946 do roku 1949 si jej ŽNO pronajímala. Pro paní Weissovou to byl na prahu sedmdesátky návrat do kraje dětství. V penzionu žila v pokojíku se dvěma starými dámami, které se stále střídaly, ona je všechny přežívala. Měla malou výhodu, její lůžko bylo umístěno ve výklenku, měla tak trochu soukromí. Pomáhala vedení seniorského domova, využívala své životní zkušenosti, pomáhala řešit spory a hašteření, byla pravidelnou návštěvnicí kolonádních koncertů, na které brala obyvatele domova. Pro mnohé z nich to byly, navzdory věku, první kontakty s hudbou. Trpělivě, jako manželka učitele hudební školy, jim o hudbě vyprávěla a lidé z domova jí rádi naslouchali. Třebaže němčina byla po válce hodně nenáviděná, přesto ochotně a zadarmo dávala zájemcům (a nejen z Luxoru) kondice. Po roce 1948 byl penzion znárodněn. V té době zde bylo 69 ubytovaných, převážně ve věku přes 75 let. Židovská náboženská obec dál platila nájem, ovšem už nikoliv původnímu majiteli ale městu Poděbrady. Veškerý personál, včetně lékařů, i všichni ubytovaní byli stále židovské národnosti, ale i zvenčí mnozí návštěvníci přicházeli na bohoslužby a košer jídlo. V roce 1957 byl stanoven úřední název Židovský domov. V roce 1960 převzal objekt ONV. V tomtéž roce byla přijata do Luxoru už jako do Ústavu sociální péče pro dospělé na dožití první osoba křesťanského vyznání paní Anna Adámková z Koutecké ulice. Od roku 1962 došlo ke změně názvu z Ústavu sociální péče pro dospělé na Domov důchodců Poděbrady a současně byl vydán zákaz navštěvovat židovské bohoslužby v Luxoru jiným osobám, než zde ubytovaným. Všechny tyto změny paní Weissová přecházela s nadhledem, protože Poděbrady se jí staly druhým, milovaným domovem. Jediná příbuzná, která ji občas navštěvovala, byla praneteř z Nymburka, která přežila válku v úkrytu i s dětmi. Mohla s ní vzpomínat na dětství, na mládí, ale vždy se vyhýbala podrobnostem pobytu v Terezíně, i proto, že všichni její nejbližší příbuzní skončili v Osvětimi. Toto téma nikdy neotevřela a také na konci života zničila všechny osobní dokumenty. Přesto její poslední přání bylo, aby její popel byl rozsypán v Terezíně u řeky Ohře. Chtěla být blízko svých nejbližších. (JJ)