*1958
Narodila se Mileně a Daliboru Blažkovým ve Vyškově na Moravě. Její otec coby syn Josefa Blažka, bývalého majitele sklárny v Poděbradech, musel z politických důvodů opustit vysokou školu a v roce 1954 byl – záměrně tak daleko od domova – umístěn jako provozní chemik. Její matce za války Němci popravili oba rodiče za protinacistickou činnost, a ta tak vyrůstala u pěstounů. Malá Lenka prožívala své dětství ve Vyškově v láskyplné společné domácnosti svých rodičů a pěstounů matky – nevlastní babičky a dědečka. Do Poděbrad pravidelně vážili dalekou cestu za jejími pravými prarodiči, brzy už jen babičkou. Otec Lence před cestou ještě po mnoho let říkal: „Pojedeme domů“. Jedno z jejích prvních slov předznamenalo Lenčin životní přístup – sama! Chtěla být samostatná a věci řešit svým rozhodnutím a vlastní schopností, od opravy své hračky až po záchranu rodinné firmy. Od konce 60. let byla s rodiči dva a půl roku v Iráku, kde její otec získal práci jako technický expert. Chodila tam do francouzské školy, a přitom si doma doplňovala česká specifika. Když před koncem školního roku musela složit zkoušku na české škole ve Vyškově, z Bagdádu do Prahy v jedenácti letech letěla sama a během letu měla ještě na starosti pětiletého kluka z jiné rodiny. Během studia na vyškovském gymnáziu bylo Lenčiným snem studium lékařství. Napoprvé však nebyla přijata, prozatím tedy rok studovala na jazykové škole v Brně angličtinu a ruštinu, což zakončila státní zkouškou z obou jazyků – a znovu na medicínu. Navzdory úspěchu u přijímacích zkoušek však ani teď přijata nebyla. Jakýsi politický funkcionář nechal Lence neformálně vzkázat, že kvůli svému původu přece nemůže počítat s tím, že by kdy mohla medicínu studovat, byť by u zkoušek jakkoli excelovala. Na „náhradní“ fakultu strojní ČVUT ji vzali bez problému. S sebou do Prahy si sbalila slušnou porci hanácké bezprostřednosti a srdečnosti, která ji drží celý život. Ještě během studií se provdala za svého kolegu z elektrofakulty stejné školy Petra Zdobinského, který ji svojí klidnou, zdrženlivou povahou ideálně doplňuje. Lenka studia úspěšně ukončila v roce 1984, získala inženýrský titul a přijala zaměstnání v podniku zahraničního obchodu KOVO v Praze. Po dvou letech však byla nucena tuto práci opustit, protože odmítala vstoupit do KSČ, což bylo podmínkou pro její pozici spojenou s výjezdy nejen do socialistického zahraničí. Pracovala pak ve Výzkumném ústavu potravinářské a chladící techniky. V dubnu 1990 se Lence a Petrovi narodil syn Jan a v říjnu 1991 dcera Hana, zpočátku žili v Praze. V roce 1992 byla rodině v restituci ve vyžilém stavu vrácena sklárna v Poděbradech a otec Dalibor se ujal jejího vedení. Postupně byli i Petr (1994) a Lenka (1996) vtaženi do záchranné, rekonstrukční, řídící, personální a obchodní práce v oboru, který byl sice rodinnou tradicí, ale provozu a zákonitostem vedení firmy se museli učit za pochodu. Do Poděbrad se přestěhovali. K závazkům vzniklým naléhavou rekonstrukcí závodu po restituci se připojily notorické podnikatelské problémy 90. let s narušenými obchodními vztahy. Podnik se ocitl v rostoucích dluzích, z významné části druhotných. V té nezáviděníhodné situaci přebírá Lenka roku 1999 vedení firmy Blažek s šedesátkou zaměstnanců a skomírající, iluzorní jiskřičkou naděje – skleněným pilníkem, nedávným vynálezem svého otce. Jiní by rezignovali, Lenka však s mimořádným osobním nasazením za výrazné podpory Petra firmu vyvede z temné propasti konkurzu na neprobádanou stezku nuceného vyrovnání, a doslova ji tak vytáhne hrobníkovi z lopaty. Lenka a Petr se vydají do světa a úspěšně napodobují triumfální obchodní cesty zakladatele firmy, Lenčina dědečka Josefa Blažka, které podnikl skoro šedesát let předtím, záhy po druhé světové válce. Neúnavně se s firemní expozicí zúčastňují řady veletrhů a výstav. Díky navázání nových obchodních vztahů se tak daří podnik v krátké době očistit od závazků a obrátit k prosperitě. Hlavním tržním artiklem se stává Blažkův skleněný pilník, tradiční výroba zdobeného skla však zůstala zachována, leckdy s novými nápady (např. skleněné urny, broušené žárovky). Lenka si spolupracovníky umí získat, mezi zaměstnanci je pro svůj až nemanažersky lidský, byť energický přístup oblíbena. Je jí všude plno. Sama je v úzkém kontaktu s provozem, některé vzory a produkty sama navrhuje a uvádí do výroby, a tak je respektována i protřelými mistry sklářského řemesla. Dvakrát se stane finalistkou soutěže Manažer roku, za firmu podporuje například pobyty pro postižené dětskou mozkovou obrnou, český kvadriatlon a další. Ocitl-li se leckterý zaměstnanec ve finančních i jiných problémech, neváhá mu pomoct bezúročnou půjčkou s rozumným splátkovým kalendářem. Po roce 2010 připraví a za provozu vede zásadní stavebně-technickou rekonstrukci výrobního závodu prozíravě tak, aby budovy v budoucnu mohly v případě potřeby sloužit různým účelům. Dědeček stavěl na periferii za jatky závod, který se po sedmdesáti letech i s chemickým provozem leštírny ocitl přece jen blízko srdce lázeňského města, uprostřed vilové zástavby. V roce 2018 převzala pamětní medaili ke stému výročí republiky určenou jen pro 25 osobností města, o nichž hlasovala veřejnost. V roce 2020 rodinná rada pod vedením Lenky rozhoduje o prodeji firmy, protože nikdo z potomků se vedení ujmout nechce nebo nemůže a rodinné firmě hledat najatého ředitele zavání přílišným rizikem neúspěchu, jaký po dvaceti letech prostě opakovat nelze. Je to rozhodnutí odpovědné, i s odstupem správné, byť s ohledem na tradici a předky nelehké. Lenka a Petr na prahu důchodového věku koupí chalupu v Kořenově, kterou chtějí jen tak trochu opravit, nakonec z ní ale prakticky vybudují novou, stylovou. Zájemcům pronajímají dva apartmány, mají ji ale hlavně pro sebe, své přátele a rodinu. Svůj čas tak Lenka dělí mezi Poděbrady a Kořenov. Chodí na procházky s pejskem, plave, ráda jezdí na kole. Syn Jan sice žije v Praze, ale v Poděbradech se zaháčkoval koupí půlky rodinné vily Blažků, aby se třeba mohl jednou vrátit. Lenka v Poděbradech pomáhá s vnoučaty své dceři Haně, která své lékařské mety dosáhla. (ZK)