*1921 – †2009, *1924 – †2019
Manželé Zemanovi, Antonín (1894–1942) a Anežka (1902–l979) žili v Buštěhradě. Tam se jim narodily dcery Helena a Božena. Otec děvčat byl krejčí a když se rozrůstaly blízké Lidice, přestěhovala se tam celá rodina. Do obecní školy chodila děvčata v Lidicích a do měšťanky, stejně jako další děti, pěšky do Buštěhradu. Maminka pracovala v zemědělství. Podobně jako ostatní rodiny v Lidicích, žila jejich rodina poklidným vesnickým životem, plným práce. Obě děvčata postupně odešla do Poděbrad, kde žila v rodině strýce Emanuela Zemana. Ten měl na Riegrově náměstí cukrářskou výrobnu s cukrárnou (dnes galanterie U Pinkasů). Zde obě dívky pracovaly. Touto změnou pobytu si vlastně zachránily život, neboť Lidice se staly místem pomsty za atentát na Reinharda Heydricha. Dne 10. června 1942 byla obec Lidice německými vojáky vypálena, všichni muži starší 15 let byli zastřeleni, ženy odvezeny do koncentračního tábora Ravensbrück a později bylo zavražděno i 88 lidických dětí. Dívky se o tragédii dozvěděly z rozhlasu, ale dlouho nechtěly věřit, že by se něco takového mohlo stát. Blížil se svátek Antonína a Boženka si přála jet tatínkovi popřát a zjistit, co se vlastně stalo. Teta o ní měla strach a tak se rozhodla, že pojede také. Cesta vlakem do Prahy proběhla obyčejně, ale když se blížil autobus ke Kladnu, bylo v něm tíživé ticho, které nevěstilo nic dobrého. Již od Středokluk byl vidět kouř nad lidickým údolím. Autobus do Lidic nesměl, musel jet oklikou do Buštěhradu. Tam se náhodou potkaly s řídícím z místní školy, který jim řekl co se stalo a nabádal je, aby se ihned vrátily do Poděbrad. Blížil se ale večer a spojení již nebylo….co teď dál. Naštěstí se jich ujali Kalendovi, dobří známí jejich rodiny, kteří je ubytovali. Riskovali tím svůj život, neboť ubytovat osoby v místě nepřihlášené, bylo přísně zakázáno. Pomoc jim poskytl i obecní četník Paroubek, který si vzal jejich osobní knížky k sobě, aby mohl tvrdit, kdyby je někdo nahlásil, že je chtěl hned ráno přihlásit. Již tady si Boženka uvědomila, že už dárek tatínkovi nepředá, že už si nikdy v místním kostele nevyjde na kůr, kde s děvčaty zpívaly při mši….. Ráno si obě své knížky vyzvedly a vrátily se do Poděbrad. Tatínek byl mezi zastřelenými, maminka v koncentráku a Lidice úplně zničené. Hodně dlouho se děvčata s touto skutečností smiřovala. Jedinou jejich nadějí bylo, že maminka žije a jistě se vrátí domů. Každý měsíc ji posílaly povolený dopis a balíček s jídlem. Utekly tři dlouhé, velmi smutné roky, než se maminka vrátila ke svým dcerkám… (Mnoho z žen, které přežily, se nemělo ke komu a kam vrátit!!) V Poděbradech jí byl, jako jedné z přeživších lidických žen, přidělen byt po odsunutých Němcích v Husově ulici a ve svých 43 letech začala pracovat v kuchyni lázeňského domu Humanita (dnes Máj). V Poděbradech žila až do vybudování nových Lidic. Tam se nastěhovala do dobře zařízeného domku se zahradou. Zemřela v roce 1979 ve věku 77 let. A jaký byl osud sester, které zázrakem přežily lidickou tragédii? Starší Helena Zemanová se vyučila kuchařkou v Měšťanské besedě v Praze. Po vyučení pracovala v Praze. V dubnu 1942 přijala nabídku svého strýce a nastoupila do jeho poděbradské cukrárny jako prodavačka. Osudného dne 10. 6. 1942 měli zavřeno a Helenka byla v obchodě sama, když z rádia zaslechla zprávu o vypálení obce Lidice na Kladensku. Rychle vyběhla před obchod, kde se u pramene Poděbradky začali shlukovat sousedé a další občané. Po chvíli přiběhl i strýček a když uviděl plačící neteř se sousedkou Dunovskou vykřikl: „Prosím tě co jančíš! To není možný, aby se něco takového stalo.“ Později Helena vzpomínala na doktory Gálu a Krejčíka, Machálkovy, tetu Houžvičkovou, lakýrníka Kulicha a další, kteří se sešli v jejich kuchyni a stejně jako její strýc a nemohli uvěřit, co se stalo. Později pracovala Helena v cukrářské výrobně U Jelínků (v rohu Jiřího náměstí). Zde pracoval i cukrář Oldřich Česák (1924–1996) se kterým se znala již z doby, kdy oba pracovali v cukrárně strýce Zemana. Po delší známosti měli 3. 7. 1948 svatbu. V roce 1949 se jim narodil syn Oldřich, který žije ve Francii. Druhý syn Luboš se jim narodil v roce 1954. Mladší ze sester Zemanových Božena po ukončení školní docházky odešla také ke strýci do Poděbrad, kde pracovala v jeho cukrárně. V Poděbradech se seznámila s Josefem Ešnerem (1923–2019, viz samostatný příběh) zaměstnancem skláren Bohemia a 20. 9. 1947 byla svatba. V roce 1948 se jim narodila dcera Helena a za pět let dcera Jana. Když děvčata povyrostla, začala maminka pracovat také ve sklárnách v brusírenské manipulaci a sklárnám zůstala věrná až do odchodu do důchodu. Na důchod se manželé Ešnerovi odstěhovali do Odřepes, kde oba v požehnaném věku také později zemřeli. (PaP)