*1905 – †1981
Poděbradský rodák zcela jistě zdědil pozitivní vztah ke stavebnictví, protože v rodině, kterou živil jeho tatínek rovněž Josef (1867 – 1934) jako mistr tesařský a zednický, se o zedničině a nejrůznějších projektech přirozeně mluvilo snad každý den. Tatínek původem z Ohrazenic u Turnova, vystudoval stavební průmyslovku a za prací se, jak bývalo zvykem, chvíli toulal. Stavěl muzeum v Chrudimi, dostal se i do slovinského Mariboru, kde zase stavěl místní cukrovar. Tamější kultura ho natolik oslovila, že když se v 90. letech 19. století usadil v Poděbradech, slovinská jména i charakteristický dekor se objevil v originálním výrazu čtyř vilek (Ljubica, Milica, Postojna, Triglav) v dnešní Boučkově ulici. V roce 1900 si Josef Kneř starší vzal za manželku Annu Moudříkovou ze Sán a společně měli dva syny Vladimíra a Josefa. Rodiče se snažili synům poskytnout komplexní vzdělání, oba synové navíc veslovali, Vladimír hrál na violoncello a Josef na housle. Josef Kneř mladší po obecné škole v Poděbradech navštěvoval až do kvarty gymnázium v Nymburce, ale vážná nemoc otce a s tím spojená i finanční situace způsobila, že bylo potřeba, aby rychleji získal odborné vzdělání. To se mu podařilo na Vyšší průmyslové škole stavební v Křemencově ulici v Praze. Jeho třídní učitel Oldřich Starý, pozdější uznávaný profesor ČVUT mu přes poutavé přednášky z dějin architektury a základů architektonických návrhů budov připravil výborný rozhled pro budoucí práci. Po maturitě pracoval v ateliéru architekta Jandy v Praze a také u velké pražské stavební firmy Nekvasil. Po složení stavitelské zkoušky chvíli působil u stavební společnosti v Liberci, ale v té době byla poděbradská stavební firma jeho otce už v nečinnosti. Oživit ji mohl ale teprve až po získání potřebné praxe, aby vůbec mohl pracovat jako samostatný stavitel. A k tomu ještě musel absolvovat povinnou dvouletou vojenskou službu u Prvního leteckého pluku ve Kbelích. Ovšem pak už začala naplno jeho úspěšná kariéra regionálního architekta a majitele stavební firmy. Podle vlastních projektů stavěl rodinné a činžovní domy a v té době také hodně žádané činžovní vily. Jako například hned čtyři v Mánesově ulici, další rodinné vily stojí na rohu Palachovy a Boučkovy ulice a Na Chmelnici. K velkým projektům patří rohový činžovní dům proti dnešnímu sídlu Policie ČR obložený červeným obkladem, což právě byl charakteristický rys jeho domů. O větší zakázky se ucházel v rámci konsorcií několika stavitelů, jako byli kolegové Noháček, Olexa, Peřina, Jech a Klus. Tímto způsobem třeba postavili dnešní ZŠ TGM. Samostatně prováděl některé stavební práce pro rozhlasový vysílač Poděbrady, stavební práce v továrně Josefa Jíny v Lomnici nad Popelkou a za války také rekonstrukci poděbradského zámku s úpravami pro školu a internát. Protože šlo o důležitou zakázku pro německou mládež Hitlerjugend, zachránil tak mnohé své mladší zaměstnance před totálním nasazením do Říše. Po únorovém převratu musel snižovat početní stav lidí ve firmě, protože uvěřil slibům, že menší živnosti komunistický režim zachová. Když později bylo zřejmé, že se znárodnění nevyhne, přešel s celou firmou ke Stavební službě Československých státních statků, kde rádi využívali zkušeného stavitele jako vedoucího lokálních poboček. Stavební služba prováděla zemědělské, ale i bytové a jiné stavby pro resort zemědělství v okresech Poděbrady, Nymburk a Český Brod. V polovině padesátých let byly pobočky Stavební služby státních statků sloučeny s Okresními stavebními podniky. Ředitelem se po sloučení stal komunistický ředitel Dušek, který obsadil bývalou ředitelskou kancelář Josefa Kneře. On sám pak dojížděl do Státního statku Sadská, kde sehnal práci jako stavební referent. Souběžně se svou podnikatelskou činností Josef Kneř pracoval také jako soudní znalec, oceňoval nemovitosti, ale i toto oprávnění mu bylo v padesátých letech odňato. Když ještě ve šťastnějších časech v roce 1935 stavěl siláže k hospodářství u Lysé nad Labem, poznal tam švagrovou majitele Věru Jírovou, sečtělou dvaadvacetiletou dívkou, absolventku hospodyňské školy a ještě v témže roce uzavřeli sňatek. Novomanželka se brzy zapojila do rodinné firmy, kde vedla účetnictví a v tom chvíli později pokračovala i ve Stavební službě státních statků. V roce 1936 se jim narodil syn Josef, a dva roky nato dcera Věra. Obě děti byly opět vedeny k hudbě, ke skautingu a také ke sportování v poděbradském Sokole. Vzhledem k nepříznivému kádrovému posudku nebyla velká šance, že se děti dostanou na střední školu v místě bydliště, a tak po základní škole, díky laskavosti bývalého řídícího učitele maminky, se dostaly do malé vesničky v pohraničí, odkud dojížděly na nedaleké gymnázium. Josef nakonec v duchu rodinné tradice absolvoval Stavební fakultu ČVUT v Praze a stal se později i soudním znalcem v oboru statika staveb. Dcera Věra vystudovala lékařskou fakultu v Praze, včetně postgraduálního studia. Manželé Kneřovi byli aktivními členy poděbradského sboru Českobratrské církve evangelické. Věra Kneřová v padesátých letech nemohla jako nespolehlivá osoba z pohledu režimu vykonávat úřednickou práci, a tak pracovala jako pomocnice v truhlářské dílně a později se vypracovala při obsluze kovoobráběcích strojů v Regule Pečky. Hlavním koníčkem Josefa Kneře byla hudba. Od mládí zpíval ve sboru, hrál na housle, muzicíroval i s manželkou a dětmi. Ještě v pokročilém věku byl přizván do amatérského smyčcového kvarteta vedeného místním učitelem hudební výchovy panem Nozarem. Pravidelně navštěvoval koncerty poděbradského Středočeského symfonického orchestru, rád plaval, jezdil na kole, na lodi, lyžoval a k aktivnímu pohybu vedl i svou rodinu. (VJ)