*1881 – †1942
O životě tohoto poděbradského právníka židovského původu bohužel víme mnohem méně, než o jeho posledních dnech. Přesto právě proto sem příběh JUDr. Otto Glücka patří, protože zhruba desetitisícové Poděbrady své oběti z okupace počítají bezmála na neskutečných 300 sousedů, přátel a známých, včetně nedobrovolných účastníků transportů smrti místního židovského obyvatelstva, k nimž patřila i rodina Glückova. Rodiče Otto Glücka byli hokynáři z Březových Hor u Příbrami, kteří se hodně uskrovnili, aby mohli nechat svého nadaného syna vystudovat práva. Dalo to nemálo ohánění v malém krámku, který nakonec stejně museli zastavit a dlouhá léta splácet dluh, aby i tak po jejich smrti přešel peněžní závazek na Ottova bratra, který převzal rodinnou živnost. Aby svému bratrovi pomohl, Otto dluhy váznoucí na podnikání vyplatil, ale když bratr do dluhů upadl opakovaně a dům s krámem musel být prodán, pomohl mu už jen tím, že si do Poděbrad, kde měl prosperující advokátní kancelář, vzal k sobě jeho dceru a svou neteř Julii. Ta po vystudování obchodní akademie pracovala ve strýcově advokátní kanceláři jako koncipientka. Glückovi bydleli v prvním patře řadového domu na východní straně Riegrova náměstí hned vedle hotelu Praha (dnes Dům zdraví). V přízemí byla advokátní kancelář. Julie se později provdala za technického úředníka Václava Literu, který byl firmou poslán do Dublina v Irsku zařizovat nějaký lihovar, kam i ona za ním v roce 1936 odešla. Tak se jako jediná z rodiny řízením osudu zachránila před nacisty. Paní Marie Glücková (1894–1942) pocházela ze zámožné židovské rodiny z Lanškrouna. A třebaže rodina byla z poněmčeného Lanškrouna, vždycky se hlásila k Čechům. Dobře znala několik světových jazyků, zajímala se o umění, měla ráda divadlo. Glückovi měli syna Jiřího (1919–1942) a dceru Dagmar (1921–1942). Obě děti absolvovaly české střední školy a rády chodily do Sokola. Celá rodina byla svým okolím vnímána jako velmi přátelští a inteligentní lidé. V roce 1938, kdy se většina zámožnějších židovských rodin z pudu sebezáchovy snažila minimálně své děti dostat do bezpečnějších zemí, tak Glückovi učinili pravý opak. V té době před Mnichovskou dohodou obě jejich děti byly v jazykovém kurzu ve Švýcarsku, kde také žila sestra paní Glückové. Přesto v této době rodiče povolaly svoje děti zpátky do Poděbrad, důvod nebyl známý. Snad je chtěla mít matka u sebe doma, protože byla velmi starostlivá o svou rodinu. Od roku 1940 pracovali poděbradští Židé na odvodňovacích pracích na Šabatech. Tam pracoval i Jirka Glück. Denně chodil do práce dvě hodiny tam a dvě hodiny zase zpátky. V únoru 1942 nějaký horlivý poděbradský udavač napsal anonym kolínskému gestapu, že manželka dr. Glücka neodevzdala všechny kožešiny. Do bytu se dostavil gestapák Meier, který měl na starosti židovské záležitosti. Přijel časně zrána. Zazvonil, vešel do předsíně, rozhlédl se a spatřil na stole dlouhý salám. Chtěl hned vědět, kdo tak krásné zboží vyrábí, za jakou cenu se prodává a kdo koupi zprostředkoval. Ale manželé Glückovi zaskočeni neočekávanou návštěvou, neměli připravenou žádnou výmluvu a tak vyprávěli, že jejich syn chodí denně pěšky dvě hodiny do práce a zase zpět a že pro něho shánějí, co mohou, ale nechtěli nikoho z dodavatelů jmenovat. Gestapák nato opakovaně udeřil doktora Glücka do obličeje, aby si vzpomněl na jména, která nechtěl vyslovit. Ale když ani rány nepomohly, poslal oba na četnickou stanici, která v té době byla za rohem v domě u Hrdých naproti kostelu Povýšení svatého Kříže na Palackého ulici. Mezi tím nikým nerušen gestapák Meier celý byt Glückových prohledal, ale avizované kožešiny nenalezl. Proto nařídil převezení zadržených manželů k výslechu na úřadovnu gestapa do Kolína. Asi hodinu po jejich uvěznění a prvním mučivém výslechu telefonoval strážce vězení do kanceláří, že je doktoru Glückovi nevolno. Dostalo se mu údajně doporučení, aby se o toho Žida nestaral, že je to jen simulant. Po další hodině opět volal dozorce, že pan Glück zemřel. Nastal zmatek, rychle manželku propustili s tím, aby šla na židovskou obec do Kolína a zařídila odvezení mrtvoly a sama pak jela, jako už volná osoba, domů do Poděbrad zařídit pohřeb. Už v červnu 1942 byla paní Glücková i s dětmi zařazeny do trestného transportu poděbradských Židů a přes Terezín se cílovou stanicí cesty i života stalo Birkenau. Tvrdilo se, že paní Marie ještě během transportu z Kolína spáchala sebevraždu. Děti odjely samy, kde zahynuly v plynové komoře. Zpracováno s využitím vzpomínek Jaroslava Piroutka a MUDr. Jarmily Hellichové. (LL)